Blázni.cz - dobrý kanál

Psala se sedmdesátá léta, v Československu kvetl socialismus, lidi se báli režimu, a co rozhodně nechtěli, bylo jakkoli vyčnívat z davu. Komu vlasy přerůstaly přes uši, běžel k holiči nebo tak trochu rebeloval a nosil je přerostlé k nelibosti společnosti, ale to bylo tak všechno. Tehdy bylo normální mít tři a více dětí, zakládat rodinu ve dvaceti a účastnit se kolektivních akcí. Co by se ale stalo, kdyby se do takové ukázkové socialistické rodiny narodilo těžce postižené dítě? Jak by to hodnotilo okolí? Bylo by dítě umístěno do ústavu a rodina dostala nálepku podivínů?

Narodila jsem se v devadesátém roce, ve větší vesnici na zámku, kde mělo část svojí expozice Národní muzeum. Byla zde vystavena vycpaná zvířata, zkameněliny, archeologické vykopávky a taky pro mě různé bizarnosti. Nebylo výjimkou, když v temné chodbě stála socha lovce s oštěpem, která vás jako by pozorovala, když jste se pohnul o kus vedle. Babička v téhle expozici provázela návštěvníky a děda byl již od mládí vášnivý sběratel různých předmětů, proto vás prostě nepřekvapilo, když u nás bylo občas něco zvláštního, co jiní lidé doma obvykle nemají. Jste na to zvyklí a ani si neuvědomujete, že to není tak úplně běžné.

Vzpomínám si, že se mí prarodiče často chovali záhadně. Mamka mě kolikrát už v osm hodin večer naháněla, abych šla do postele, což dělala téměř až do mé dospělosti. Vždycky u nás byla znát taková tajemná atmosféra kolem toho, co se tu děje během noci. Párkrát se stalo, že jsem zaslechla podivné zvuky nebo divné hlasy z ložnice dědy a babičky. Když jsem se ptala, co to bylo, nikdy mi to nevysvětlili nebo mě odbyli nějakou výmluvou, třeba že děda chrápe, mluví ze spaní, v noci že babička nemůže spát, a tak chodí po bytě, uklízí a podobně. Já, že si mám jít zase lehnout a nevyptávat se. Někdy mi z těch hrozných zvuků naskakovala husí kůže nebo přejel mráz po zádech. Přitáhla jsem si k nosu peřinu, uši zakryla polštářem a snažila se na to nemyslet a usnout.

To se mi však nedařilo, pokud jsem z venku zaslechla kroky pod našimi okny. Zdálo se, jako by ve spodní zahradě někdo běhal. Někdy bylo slyšet, jak podél plotu něco šustí ve křoví, jako by se jím někdo prodíral. Ze začátku jsem na to upozorňovala, říkala dědovi, ať se tam zajde podívat, svítila na ta místa z okna baterkou, ale nikdy jsem nic pořádně neviděla. Jen jednou jsem spatřila nějaký stín, který vypadal jako lidská postava. Prarodiče tomu ale nevěnovali pozornost, chovali se, jako kdybych si vymýšlela a nechtěli o tom nic slyšet. Tyhle zvuky jsem slýchávala celé své dětství noc, co noc, ale později už jsem to ani neřešila. Pro mě na zámku prostě strašilo, a kromě mě to nikdo neslyšel.

Jednoho dne, to už jsem byla dospělá, jsem jela navštívit svoje prarodiče. Byl den jako každý jiný. Naoko se u nich nic nezměnilo, babička pletla další svetr a děda byl zabrán do svého atlasu minerálů. Bylo však znatelné, že něco je tu jinak. Vyptávala jsem se a tentokrát jsem se nenechala odbýt. Po celou dobu něco nevyřčeného viselo ve vzduchu a já teď chtěla zjistit co. Přestaňte už mi věšet bulíky na nos, už konečně přestaňte být tak záhadní, proč mi to krucinál neřeknete? Nastal čas jít s pravdou ven. Co je to velké rodinné tajemství, které přede mnou po celá ta léta tajíte?

„To bys nikdy nepochopila.“ Řekla babička ponurým hlasem.

„Proč bych to zrovna já nepochopila? Co je tak strašného v naší rodině, o čem se nemůžu dozvědět? Tak mi to prostě řekni!“ Vyžadovala jsem svoji odpověď, na kterou jsem dle svého mínění měla právo.

„Jak chceš. Máš to mít.“ Odpověděla rezignovaně a vložila do videopřehrávače kazetu.

Dívala jsem se na podivný šedesátkový americký horor. V té době to musel být trhák. Byl o spořádané rodince z předměstí, která doma ukrývala postiženého syna, který byl hrozně nebezpečný, a pokud nebyl pod dohledem, vraždil lidi v ulicích. Když k těmto lidem přišla návštěva, rodiče ho přestrojili za nějaký předmět v domě a nikdo si ničeho nevšiml. Na konci toho filmu byl muž vypuštěn na svobodu a děj zůstal otevřený. Nejdřív jsem z toho filmu nebyla vůbec moudrá, hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Proč mi ho babička pustila? Postupně se ale střípky poskládaly dohromady a utvořily ucelenou skládačku. Vešla jsem do ložnice a zjistila, že tady něco zjevně chybí.

„Kde je to brnění, co tady stávalo? Vždycky na mě působilo divně.“ Zeptala jsem se a všechno mi to najednou začalo docházet.

„Už tam není.“ Odpověděla mi babička a po tváři jí stékaly slzy.

„A kde je?“

„Víš, měla jsi strejdu.“

„Strejdu? Jakýho? A už ho nemám?“

„Ano, strejdu Tondu. Žila jsi s ním celý život a ani si o tom nevěděla. Před nedávnem umřel.“

„On byl celou tu dobu schovaný v tom brnění v ložnici? V tom žlutém plyšovém brnění?“ Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem se právě dozvěděla.

„Říkala jsem, že bys to nepochopila. Ale je to už tak dávno! Byli jsme mladí, nevěděli jsme, co dělat. Neumíš si představit, jaká to byla doba, když si jí nezažila! Víš, jak by lidi reagovali? Mojí sestře se narodilo těžce postižený dítě, mělo hrb, rozštěp, vysoký čelo, vydávalo až děsivý zvuky, chvílema se vůbec nehýbalo!“

„To je hrůza. A co teda teta udělala?“

„Chtěla ho dát do ústavu, ale co by si o tom pomysleli lidi? Jak by se na nás jako na rodinu koukali? Přišli bysme o práci, o přátele, nemohli byste studovat! Víš, co by to bylo? Sestra ho neměla kde schovat. Prosila mě, abych jí pomohla. Tak jsem si ho vzala. Bylo mi ho strašně líto. Nedokázali jsme ho zabít. A tak jsme čekali až povyroste, nikdo se nám nesměl podívat do kočárku. Pak jsme veřejně řekli, že dítě bylo strašně nemocný a že zemřelo. Všichni nám to uvěřili, nechali nás, ať si ho sami pohřbíme, nechtěli nám to dělat ještě těžší.“

„Proboha…“ Zakryla jsem si v údivu ústa.

„Tonda mezitím rostl a bylo to s ním hrozně těžký. Vyluzoval hrůzný zvuky, každou chvíli strnul v nějaký pozici a nehejbal se. Vůbec se ani nepohnul! Zjistili jsme, že se tý nemoci říká katatonie. Takhle se nehýbal celý hodiny. Navíc sem pořád někdo chodil, byli jsme první v obci, kdo měl telefon, víš, pevnou linku, všichni si sem chodili zatelefonovat a my museli vyřešit, jak před nima Tondu schovat.“

„Jak jste to tenkrát udělali?“

„No, tenkrát nám někdo půjčil videokazetu s filmem, kterej jsem ti pouštěla. Nějak mi to uvízlo v hlavě a hned na to děda od Národního muzea dostal takový rytířský brnění, že si ho může nechat. V tu chvíli nás to napadlo! Vypolstrovala jsem ho molitanem a obšila žlutou látkou, aby do něj nebylo vidět. Tondu jsme do něj schovali a dali ho dozadu do ložnice, aby se lidi zbytečně neptali. Když náhodou zaslechli nějakej zvuk, dělali jsme, že jsme ho neslyšeli nebo že tady straší. Kočky kolem něj pořád chodily, bála jsem se, že nás prozradí!“ Plakala babička.

„To muselo bejt tak těžký babi, vydrželi jste to tolik let!“

„Čtyřicet.“ Dodala babička.

„No já jsem z toho vždycky měla takovej divnej pocit. Občas mi připadalo, že je to brnění v jiný pozici, než bylo před chvílí, nešlo mi to do hlavy. A to byl strejda Tonda pořád jenom v brnění v ložnici? Kdy jedl a jak chodil na záchod?“

„Přes den byl bohužel jenom tam, jinak to nešlo. Krmili jsme ho a myli v noci. Na záchod chodil, jak se mu chtělo, musela jsem to pořád prát, vytírat, měnit mu prádlo, jenom dostat ho do koupelny, víš, co to bylo?! Co jsme si s ním s dědou užili? Byl to očistec. A ty jsi pořád nechtěla spát a my tady měli takovýhle noční šichty. Máma tě musela pořád hlídat v pokojíčku, abys nic nezjistila, nechtěli jsme tě do toho tahat, abys měla hezký dětství a nemusela mít takový starosti, jako jsme měli my. V noci jsme ho ale pouštěli proběhnout dolu na zahradu, tam von byl šťastnej.“

„Tak to byly ty záhadný zvuky, který jsem vždycky v noci slyšela!“

„A pořád ses po tom pídila! Už jsme nevěděli, co si máme vymejšlet, aby ses to nedozvěděla, ale aby ses taky zbytečně nebála. No jó, tak teď už to víš, už seš velká. Chudák Tonda, ten si v životě vytrpěl svý.“ Uzavřela babička svoji řeč.

Byla moc smutná, ale vypadala, jako by z ní spadlo obrovské břemeno, které musela celý život vláčet. Objala jsem ji a pohladila po vlasech. Děda mezitím slzami smáčel několik kapesníků.

„Byl moc nemocnej, těžce postiženej, organismus to už nevydržel. Oni se tyhle lidi nedožívaj moc vysokýho věku. Tak už to má za sebou.“ Řekl děda.

„A kde je strejda Tonda teď dědo?“ Ptala jsem se ještě.

„Pohřbil jsem ho dole za zahradě. Tam, kde to měl tolik rád.“

Příběh je inspirován snem, do kterého se zjevně vloudily motivy ze dvou knih, které momentálně čtu. První kniha má název: „Cha cha cha“, je od ukrajinského spisovatele Juraje Vyničuka, který ve své povídce „Kulparkiv“, z prostředí psychiatrické léčebny, popisuje přípravy bláznů na očekávanou návštěvu radních jejich města. Blázni pro ně vytvoří živou sochu ze samotných pacientů na počest známého poslance, který se v této léčebně v minulosti také léčil. Tohoto poslance má zde představovat pacient katatonik. Kniha druhá nese název „Sedm němých let“, napsala ji americká psycholožka Wencke J. Seltzer a líčí zde průběh psychoterapeutických sezení s dětmi, mládeží a jejich rodinami, s problémy pramenícími z nevyřčených (němých) rodinných tajemství, jimiž jsou vztahy v těchto rodinách opředeny.

 

Bylo mrazivé páteční prosincové dopoledne a starej Blažek se právě probudil ve svojí špinavý pružinový posteli. Do místnosti s tapetama začouzenejma od kamen pronikalo nepříjemně ostré denní světlo. To asi spadla stará deka, co byla jenom tak strčená mezi okny namísto závěsů. Za celej svůj mizernej život nebyl Blažek schopnej přivrtat nad okna garnýže. Vlastně ani blbou vrtačku neměl. Se zavrzáním postele se posadil a opatrně se hrabal na nohy. Chytl se rukama za hlavu, která se mu motala jako při jízdě na kolotoči. Chaosem v místnosti byl dočista zmaten. No prostě typickej kocovinovej stav. Potřeboval se rychle vychcat, a tak vyběhl ven před barák. Ani obouvat se nemusel. Běžně chrápal v posteli v holínkách. Když rozepínal poklopec hrachově zelenejch kalhot pozašívanejch bavlnkou zjistil, že je pochcanej. V tom mrazu ho to hrozně studilo na prdeli. Rozhlídl se po venku a vychcal žlutý kolečko na čerstvě napadlý sníh. Pak se vrátil dovnitř do baráku převlíknout si kalhoty.

 Asitak před padesáti lety to byl celkem pěknej barák. Bejvalá nádražácká vechtrovna se zelenýma dveřma a oknama natřenýma barvou na vlaky.  Postupem času ale dům zchátral a stala se z něj barabizna. Blažek nebyl na práci stavěnej. Za mlada dělal pomocnýho dělníka u drah, ale pak to uhrál na invalidní důchod. Dokonce ani ten záchod tam za celý ty leta neudělal. V jedný jediný místnosti stála kuchyň s mycákem, pokoj i obejvák dohromady. A za květovanym závěšem byl smaltovanej kýbl na sraní. Na kanapi chrápala jeho žena. Škaredá a nemytá, tak jako on. Vlastně se k sobě hodili. Ale za tu řádku let se vyloženě nesnášeli. Ruku svírající nedopitou lahev od vína měla žena svěšenou z gauče dolů.

„Ta je zas zchlastaná... Hrozná ženská je to. Děs a běs mít takovodle starou, co mám já doma. A jakou zas dělala včera v hospodě vostudu.  Mlela samý kraviny, jazyk se jí plet. Chlastala rum za rumem a pak tam lezla po Vencovi, až sem jí musel dát facku. No žádná škoda to teda neni. “ vzpomínal Blažek na včerejšek. Pak dostal žízeň. Na lince se válela hromada neumytýho nádobí se zaschlejma zbytkama od jídla. A v tom nádobí byly ještě natípaný vajgly od cigaret. V oslizlym plechovym dřezu opláchnul jednu skleničku a napil se vody.

„Fujtajbl“ zabručel, když polkl a poohlížel se místo vody po něčem jinym k pití, co by se dalo ještě docvaknout z lahví stojících v zástupech všude kolem jeho postele. Objevil asi decku rumu. Což ho takhle po ránu mile překvapilo. Kouknul se na sebe do zašlýho zrcátka visícího nad dřezem, usmál se bezzubou hubou a říkal si, že by to dneska nemusel bejt až tak mizernej den. Ksicht si vomyl studenou vodou a zahnědlým hřebínkem učísnul dozadu štětky šedivejch vlasů do ulíznutýho mastnotou samodržícího účesu s pěšinkama od zubů hřebenu. Hodil na sebe zatuchlej vaťák s tmavýma skvrnama mastnoty na límci za krkem a na rukávech a vyrazil ven. Venku podrbal za ušima prašivýho vořecha uvázanýho na řetězu. Z psí misky vyklopil led a dolil mu novou vodu. Na zem mu hodil dvě hrsti granulí. Než nasednul na rozvrzanou ukrajinu, dožahnul zbytek rumu, aby zmírnil kocovinu aspoň do chvíle, než dojede na kole k Jednotě.

Do pokoje s tapetama začouzenýma od kamen prudce pronikalo denní světlo. Stará Blažková si rukama zakrejvala obličej, protože jí to vadilo.

„Asi zas spadla ta pitomá deka, co jí ten starej ožrala pořádně nepřidělal, doprdele...“ pomyslela si.

Vstala z kanape, promnula zalepený voči, nazula důchodky a vydatně se napila červenýho vína. Jak párkrát polkla, vobrátil se jí žaludek a mazala se vyzvracet do kýblu za závěsem. Teda většina toho šla do kýblu.

„Měla jsem si nejdřív aspoň uvařit kafe“ povzdychla si, když uviděla tu spoušť, kterou způsobila.

Jenomže kamna byly vyhaslý a s takovou kocovinou by nebyla schopná vybrat popel, ani třísky naštípat.

„Ten vochlasta! Ten starej idiot! Ani mi tu nezatopil a je fuč. Určitě už se zas někde nalejvá, hernajs!“ proklínala muže Blažková.

Vyblafla poslední startku, šedej cop převázala šátkem, oblíkla tlustou péřovku špinavou od sazí a vydala se do vsi. Když po cestě pomyslela na jídlo, zakručelo jí v břiše. Utáhla si opasek. Věděla ale, že nejdřív bude muset sehnat nějaký pití na spravení podrážděnýho žaludku. Po kapsách ani v hrnku v kredenci už nebyla ani komuna. Ani vratný lahváče už doma nebyly.  Na nádraží zrovna projížděla jedenáctka, co jezdí jenom ve všední dny. To si za těch třicet let, co tam bydlela, dobře pamatovala a uvědomila si, že musí bejt nejspíš pátek. Asi třínáctýho. A kolem toho datumu chodí sociálka.

Vrátila se proto a podívala se do schránky. Najednou pocítila nefalšovanou radost. V poštovní schránce byla už tejden očekávaná žlutočervená složenka. „Přišly peníze! Přišly peníze!“ prozpěvovala si.  „Vypadá to, že dneska nemusí bejt až tak mizernej den.“

Přešla koleje, minula nádraží a pospíchala do vsi rovnou na poštu. Tam maj dneska jenom do dvanácti. U Jednoty potkala starýho. Dřepěl na lavičce ještě s jinejma dědkama a chlemtal pivo. U nohy mu stály už dvě vypitý flašky.

Vo nic se ho doprošovat nebude, to nemá zapotřebí. Nic neřekne o penězích. Akorát by jí je sebral, až mu dojdou drobný. Na poště vyzvedla svý čtyři tisíce a šla do hospody na návsi, kde bylo už otevříno. Hnedka ze startu si objednala pivo, polívku s rohlíkem a velkej rum. Chlastala a ládovala se. U stolu seděla sama. Nikdo si k ní nepřisedl, protože smrděla mourem a močovinou. Hostinská štouchla loktem do hostinskýho, aby se šel zeptat, jestli má ta Blažková vůbec na zaplacení, když si vobjednává chlast, polívky a teď ještě k tomu jitrnice.

V tu chvíli, když se jí hostinskej ptal, jestli má čím zaplatit, vešel zrovna jako na potvoru do hospody starej Blažek ještě se dvěma dědkama. Blažková musela peníze přiznat. A tak si začali vobjednávat i všichni tři dědci.

Brzo účet přesáhl tisícovku. Na lístku už byla pěkná nejen pivní zahrádka. A jak už to tak bejvá, když spolu žijou dva alkoholici, (von teda kolikrát stačí jeden), ale když jsou k tomu alkoholici voba dva, a ještě k tomu chudý, tak je nevyhnutelný, že se začnou hádat. Ať už kvůli chlastu, nebo penězum, to máte jedno.

„Takhle za chvíli mít peníze nebudem!“ začala Blažková. „Už je sakra nezvi, copak nevíš, kolik to bude stát?! A co nám potom zbyde?“

„Když nemáš na chlast, to sou ti dobrý, co babo?! Dyť sou to kamarádi!“ utrhl se na ní Blažek.

„Tvoje stará je pěkná megera.“ přidal se jeden z dědků.

„Kup nám ještě jednu rundu Růženo a neděleeej...“ zkoušel to jinak druhej dědek.

„Tak aspoň ještě pivíčko...“ škemrali dědci, co si už svoje peníze prochlastali.

Ale Blažková se nedala. Bylo jí jasný, že jedním pivem to nekončí. Zacálovala na baru útratu a z hospody se nenápadně vypařila. Ať si chlastaj za co chtěj.

Cestou domů si v krámě sebou ještě koupila flašku vodky. Hnedka jí načala a těšilo jí, že jí má jenom sama pro sebe a nemusí se s nikým dělit. Prosincovej den se schyloval ke konci. Slunce už zapadalo za obzor, sníh se v jeho západu třpytil a křupal pod nohama. Doma si Blažková pustila rádio, dřepla si na kanape a mezitím, co pokuřovala startky, ztrestala zbytek čtyřicetiprocentní vodky. Pak vytuhla hlubokým opileckým spánkem.

Zanedlouho do bejvalý vechtrovny dorazil starej Blažek a uviděl svojí chrápající ženu. Doma se svítilo a vyhrávalo rádio. Neprobudil jí ani jeho hlučnej příchod. Byl pěkně vytočenej, že žena zmizela i s penězma. Hostinskej je odtamtud velice brzo vykopnul. Chovali se tam jak dobytek, vopruzovali ostatní hosty, rozlejvali pivo a nakonec neměli čím zaplatit.

Kolem projel rychlík v sedm, kterej tam nestaví, tak hlasitě, až nadskakovaly v kredenci skleničky. Blažková pořád nic.

„Ty ses teda zase zřídila bábo!“ zahalekal chraplavým hlasem Blažek. Ale žádná reakce.

„Koupíš si vodku a mně nedáš ani loka ty mrcho lakomá!“ Nepřestával.

Zase se ani nepohla? Vždyť jí nazval mrchou a ještě k tomu lakomou. To už mu nedalo. Šel k ní a sebral jí z ruky láhev. Bába však ležela úplně tuhá. Sáhnul na ní a zjistil, že je úplně studená. Jako ty jejich kamna.

„Krucinál bábo, dyť tys nátáhla bačkory!“ Chvíli s ní třásl, posadil jí, ale její bezvládné tělo se jen svalilo zpátky na kanape.

„K čertu s tebou bábo lakomá! Kdybys tu vodku nevymlaskla sama, nemuselas takhle dopadnout. Co já tady s tebou budu dělat?! To bych snad ani neusnul!“

Zabalil Blažkovou do tý starý deky, společně s rejčem a lopatou jí naložil na káru a rozjel se na hřbitov. Byla těžší než pytel brambor. Byla to pěkná fuška dovízt jí na hřbitov, co je víc než kilometr daleko, neprotaženou cestou. Pořád se rozhlížel, jestli ho někdo nevidí, ale naštěstí byli všichni zalezlí doma v teple u televizí. Brzo uviděl voprejskanou hřbitovní zeď. Otevřel těžká zdobená hřbitovní vrata, která pod svou tíhou jako by zasténala. Spatřil hroby s věnci a svíčkami, jejichž plamínky tančili v lehkém vánku. Pod svitem měsíce z náhrobních kamenů zřetelně vystupovaly nápisy jmen zemřelých lidí. I on tady bude jednou ležet, napadlo ho. Až ho z té představy zamrazilo.

Na hřbitově za mrazivého prosincového večera byla velice zvláštní atmosféra. Hrobové ticho jen párkrát přerušilo psí zavytí nebo soví zahoukání. Duše zemřelých jako by ho sledovaly a celý ten hřbitov na něj působil velice tísnivě. Zapálil si cigáro a přemejšlel, co teď dál udělá. No co. Stará se uchlastala. Je mrtvá. A mrtví patří na hřbitov. Na funus nemá. Zkusí jí zakopat sám.

Našel volnej flek pod stromama, vzal rejč a pokusil se ho zabořit do země. Půda byla ale úplně promrzlá. Kopat se nedalo. V tom mu přejel po zádech mráz. Jako by mu někdo sáhl na rameno. Otočil se, ale nikoho neviděl. Přepadl ho strašný děs. Rychle vyložil ženu z káry, položil jí na jeden z hrobů, do káry naházel lopatu i rejč, popadl jí a uháněl domů na nádraží. Co bude s bábou dál mu v tu chvíli bylo docelo jedno. Ujišťoval se, že se o to postaraj lidi, co příjdou ráno na hřbitov. Bude jasný, že on za její smrt nemůže. Každej přece dobře věděl, jak moc chlastala. Nebudou se divit, že je po ní. Hlavně, že s mrtvou bábou nebude muset strávit noc. Ještě by ho strašila a dávala mu to za vinu.

Doma si lehnul v botách do postele, zakryl se novinama a brzo usnul.

Na malém vesnickém hřbitově se za svitu plápolajících svíček po pár hodinách hroznou zimou probouzí stará Blažková, na kost promrzlá. Kdyby neměla v krvi přes čtyři promile, jistojistě by tam umrzla.

Vyděšeně zírá kolem sebe, kde že se to právě nachází. Nemůže uvěřit vlastním očím.

„Co dělám na hřbitově? Kde jsem se tu vzala? Dyť sem byla doma. To přece neni možný, že bych tady usnula? Málem sem tu umrzla!“ drkotá zubama, zabalená v dece.

Se zavrzáním za sebou zavírá těžká hřbitovní vrata. Jde úzkou pěšinkou domů. Tak úzkou pěšinkou s vyjetýma kolejema, kterou by mohla projet tak maximálně kára. Následuje nějaké stopy ve sněhu. Ty stopy směřují pořád rovně až k nádraží. A najednou jí to dojde.

„Dědek mě odvezl na káře na hřbitov! Myslel, že sem mrtvá!“ Dostane na Blažka příšernej vztek. „To snad neni pravda! Myslí, že sem mrtvá, nikoho nezavolá a vodveze mě na hřbitov! Plácne tady se mnou a sere na to! Zmetek jeden! Jen počkej dědku, todleto ti teda nedaruju.“

Přidá do kroku a míří kolem Jednoty Nádražní ulicí domů. Veme za kliku, dveře se rozletí. Celá rozlícená vidí dědka klidně chrápat vobutýho v posteli. Přes břicho má noviny, vlasy rozježený, pod hlavou umaštěnej polštář vod nemytejch vlasů, všude kolem vychlastaný flašky a ten bordel. Ten bordel a špinavý nádobí s vajglama. Ve vočích má Blažková vztek. Cití k němu jenom nenávist a zášť. Popadne jednu flašku a v totálnim afektu – švih! A znova švih přes hlavu. Blažek vytřeští oči. Ve výraze úlek momentu překvapení. Po spánku mu stéká čůrek jasně červené krve. Ruce před sebou v křeči svírají noviny. A do třetice nejsilnější úder flaškou do hlavy. Jeho výraz tváře se mění na neurčitý. Ruce se svezou volně podél těla a pouští noviny na zem. Oči ztrácí jiskru a pomalu pohasínají. Potom už jen tupě zírají do prázdna.

Blažková na něj chvíli kouká, pak sáhne pro krabičku a zapálí si startku. Pak starýho převalí z postele na káru a veze na hřbitov. Drží se vyjetých kolejí, a tak cesta ubíhá celkem hladce. Otevře těžká zdobená vrata a vyloží dědka na hřbitově na jednom z hrobů.

„Dneska jsem si ještě ani neuvařila to kafe. Bez pořádnýho kafe by to byl koneckonců mizernej den, a ten já mít nebudu.“

Jednoho rána jsem takhle otevřela lednici a v ní bylo úplně vymeteno. Ve spížce byla jen marmeláda a zbytek hořčice. Pečivo už bylo dobré jenom tak na krmení hospodářských zvířat. V krabičce od cigaret zbývala poslední jedna. Podívala jsem se do své peněženky a zjistila, že je také prázdná. Na účet nemělo cenu se ani dívat. Kalendář ukazoval datum týdne před výplatou a nebylo nikoho, koho bych mohla požádat o menší finanční výpomoc. Nebylo mi z tohoto zjištění nijak veselo. Zauvažovala jsem a řekla jsem si, že se z toho nebudu hroutit. Bylo září. Měla jsem volný den, a tak jsem se vypravila do lesa. Oblékla jsem si zálesáckou bundu a pohorky, sbalila zavírací nůž a samozřejmě proutěný košík na houby. Příroda se o mě postará. Budu žít z jejích darů.

V Kobylisích jsem sedla na autobus k Čimickému háji a těšila se představou voňavé houbové omáčky. Můj kamarád les se na mě už z dálky smál. Přivítalo mě cvrlikání ptáků a travnatá pěšinka lemovaná střapatým kapradím, vedoucí k březovému háji a já už se dívala po křemenáčích. Cestička se klikatila hlouběji a hlouběji do lesa a já neztrácejíc svou naději hledala a pátrala po houbách, až jsem si z toho hledání mohla oči vykoukat.

Z mého několikahodinového „houbaření“ však nekápla ani prašivka. Konejšila jsem se myšlenkou, co všechno pěkného jsem v lese viděla, jak jsem se krásně prošla a udělala něco pro své zdraví. V žaludku mi ale stále kručelo a nenapadalo mě žádné řešení tohoto mého problému. Bezradně jsem opouštěla svého lesního chlebodárce, a v tom najednou na jeho okraji vidím ohniště, a kolem něj hromadu prázdných láhví od piva. Rozhlížím se kolem sebe, ale nevidím žádné majitele tohoto pokladu! Dojdu k tomu plácku a začnu lahváče skládat do košíku. 1, 2, 3, 4, 5 … počítám … 27, 28, … 36, 42, … 50! A vedle této vratné nadílky ještě ponožky s Homerem Simpsonem. Padesát vratných láhví krát tři koruny, to máme sto padesát korun! To je ale úlovek! A ponožky beru taky. Doma je vyperu.

Žaludek neúprosně kručí a mozek se dožaduje své pravidelné dávky nikotinu. Mažu na nejbližší autobusovou zastávku a jedu k supermarketu. Stroji na vratné lahve ani nevadí, že jsou tak trochu zablácené a vyplivává na mě lísteček, který se pro mě v tomto okamžiku stává stravenkou. Házím do košíku bochník chleba, několik paštik, oplatky a čínské polévky. Na pokladně mi prodavačka ještě poděkuje a popřeje mi pěkný den. Před obchoďákem se zakusuji do chleba s paštikou, zajídám to tatrankou a do toho tahám z cigarety.

Mému tělu už je mnohem, mnohem lépe.

Děkuji Ti lese, kamaráde! J

Držím se jednou rukou korby jedoucího náklaďáku, v druhé ruce nůžky.

Adrenalin stoupá! Snažím se za jízdy přestřihnout pásku, kterou je k boku auta za nožičku přivázaný zubožený pes.

Po několika neúspěšných pokusech se mi to konečně daří. Beru psa do náruče, čekám, až v zatáčce auto přibrzdí. V objetí seskakujeme do strouhy.

Jsme trochu potlučení a odření, ale hlavně, že nás psychopatický řidič nezahlédl.

Vedu psa k nám domů. Je to chudák, litujeme ho oba s přítelem.

Srst má úplně zcuckovatělou, je hubený a vypadá dost smutně a zmateně.

Drbu ho za ušima a zjišťuju při tom, že tam má nabalené bláto a navíc je příšerně zablešený. Ještě to od něj chytne náš pes! Zděsím se představy zablešeného malého bytu.

Nesu psa do sprchy, odstřihuju jednotlivé dredy z jeho srsti, šampónem a následně sprejem likviduju obtížné parazity a nakonec ho důkladně sprchuju.

Najednou mi připadá, že ten zachráněný pes o něco povyrostl. To se mi asi jenom zdá, jak mu usychá srst.

Pes po koupeli vypadá o něco spokojeněji, ale vidím na něm, že je velice hladový.

Misku granulí našeho psa Jožina slupne jak malinu a ještě kouká, co by kde šežral. Našemu psu se zrovna dvakrát nelíbí, že ho připravil o gáblík, ale zřejmě se rozhodl, že ho bude nějak snášet.

Však po týdnu, co psa máme, už je to dál neúnosné. Pořád jenom žere a roste. Roste a žere. Chodíme domů z práce úplně vyšťavení, když do čtvrtého poschodí oba nosíme den co den na zádech patnáctikilový pytel psích granulí.

A jemu to stačí čím dál míň. Už je tak veliký, že se skoro nevejde do naší maličké garsonky.

Jednoho dne, když se vracíme z práce domů, přítel s heknutím postaví na zem těžký pytel žrádla, a já se jdu přivítat se psy, doma je jenom maxipes.

V pelíšku našeho Jožina nacházím jen uslintaný obojek.

„Jožine! To monstrum ho sežralo!“ křičím se slzami v očích.

Dívá se na nás a z očí mu kouká hlad ...

Jdu na návštěvu ke své kamarádce Aničce. Stěžuju si na nedostatek peněz a dostavující se hlad. Zve mě k sobě dovnitř a s omluvou mi sděluje, že má jen chleba, med a zázvor.

„To vůbec nevadí Aní, i tak moc děkuju“ říkám, a rozkrajuju velkou kostku sladce zapáchajícího, avšak zároveň lákavě vonícího medu. Uvnitř ale spatřuju malé červy, jako bývají v třešních.

„Mám to vyhodit? Je to červivé.“ říkám kamarádce.

„Fuj! Vyhoď to. Já skočím do krámu něco nakoupit.“ říká Anička a odchází z bytu.

Vyhazuju jídlo do koše. Najednou zaslechnu bušení na balkónové dveře. Otevírám jejímu malému synkovi Vojtíkovi, který říká, že jde právě ze školky. Dost se divím, proč přišel domů balkónem, a ještě další věci mi tady rozhodně nesedí.

„Jak bylo ve školce Vojtíšku?“ ptám se.

„Jó, dobrý teto“ odsekává mi.

„Co jsi měl k svačince? Nemáš hladík?“ nenechávám se odbýt.

„Měl jsem takovou zvláštní svačinku“ odpovídá najednou se zájmem a podivným úsměvem. V očích se mu zaleskne cosi tajemného.

„Jakou zvláštní svačinku?“ ptám se nechápavě.

„No přece chleba s medem“ řekne opět drze.

Vojtík se chová velice divně, jako by to ani nebyl on.  Je hlučný a nepřirozeně rychle se pohybuje po bytě. Všimnu si, že má místo prstíčků malá chapadélka.

Běžím to říct kamarádovi Fífovi, který je tam na návštěvě se mnou. Sedí v křesle a já vidím, že něco jí. Je to chleba s medem, to co právě žvýká!

„Proboha nejez to Fí!“ vykřiknu.

Najednou se nad jeho postavou vymrští několikametrový lepivý jazyk připomínající ten lidský, patřící ještě několikanásobně větší čtvrtohorní vážce, co vylétla z obří slizké tlustostěnné květiny, která vyrostla z červivého medu v odpadkovém koši. Jazyk Fífu sroluje do ruličky a během vteřiny ho celého polyká. Po mém téměř stopadesátikilovém kamarádovi zůstanou na podlaze ležet jenom pantofle.

„To je můj kámoš!“ chlubí se malý Vojtík a ukazuje chapadélkem na svého nového mimozemského kamaráda.

V pološeru při mlze

tancovaly haluze.

Rozcuchaný vlasy

a ve vočích ďasy.

Zuby nehty špičatý,

jejich tváře vysmátý.

Na polomrtvém těle

rajtovaly směle.

Žil byl jeden pán, a ten šel po Andělu a měl roztažený deštník, když trochu sněžilo.

Když jsme šli do kina Světozor,
chytnul mě po cestě revizor.
Pan revizor má doma televizor.
Ten já ale nemám,
lepší zábavu si hledám.

Jsem míň než pes,

jen nemám němou tvář.

Jsem hluboká prázdnota,

kterou nikdy neshledáš.

Jsem míň než nic,

a komu na něm záleží ?

Jsem opuštěné město,

co nikde neleží.

Jsem částečka prachu

lidskému oku nepatrná,

jsem zrnko písku

a mizím v mořských vlnách.

Jsem bezcenná cetka

jentak vyhozená,

jsem použitá štětka,

 - nehodnotná žena.

Jsem smítko, co smeteš

z klopu svýho kabátu.

Jsem někdo, kdo nesměl

ani jednou vidět svýho tátu.

Jsem někdo,

s kým se slova zbytečně neztrácí

jsem ten,

komu se mlčení vyplácí.

V zdravém těle zdraví duch.

V nezdravém nezdraví ...

Mihule potoční

mihla se potokem.

Že musí na oční

s monoklem pod okem.

Pondělní večery přinášely Bláznům radost z možnosti kreativně se vyžít ve společnosti podobně orientovaných mladých umělců, nebo jen tak popít a odreagovat se s přáteli v malé hospůdce Malá Jarka. Nadšeně kolektivně pracovali na různých projektech a dílech, a těšili se z pozitivních i rozpačitých reakcí jejich čtenářů a fanoušků.

Skupina Blázni.cz byla otevřená novým výzvám i nově příchozím spřízněncům, jež pravidelně zasvěcovali ke spolupráci v jejich počínání.

Manky byl toho večera jako vždy v dobré náladě, sršel nápady a překypoval tvůrčí energií. Čurda vyprávěl zážitky z Muzejní noci pobavené Berče, kterak všechny exponáty ožily a navíc to rovnou rýmoval. Hrabě Hugo Teror, jak se mu přezdívalo, zrovna dorazil z nějakého Woodstocku podobnému víkendu, a snažil se umotat si špeka ještě rozklepanýma rukama, aby následně mohl přednést své básně, které po ránu napsal na kus toaleťáku v kadiboudě. Leontýna nám přinesla ukázat svojí novou sochu Hlemýždě, kterou vyráběla na nedělním sympossiu sochařů na vysquatovaném hradě v Beskydech z vypitých plechovek od piva.

Pan Žu dnes dorazil normálně v županu a cosi brnkal, Varlata k tomu zpíval, Gabriel v klobouku je doprovázel na kytaru a Pítr hrál na klavír. Duri s Machnou konzultovali v jakém stylingu bude nové číslo časopisu, a přitom kouřili jednu cigaretu za druhou. Candie si něco zapáleně zapisovala do barevného sešítku. Flinstounovi se mezitím spokojeně vzájemně krmili klobásami s rohlíkem a ostatní členové redakce jim záviděli prospaný víkend. Na baru popíjela skupinka rozjařených dívek. Kytka, Kedlubna a Pankerka už začali zase panákovat.  "Zejtra je bude jistě bolet hlava", pomyslela si Berča. Neměly ani ponětí, že redakce plánuje, na kterých akcích se bude vystupovat.

Do toho všeho dorazil tmavý kluk jak hora. Zarostlý jako lesní muž. Hrubá černá srst mu rašila ve tváři, na velkých uších i po celém statném těle. Mávnul tlapou na vrchnícho, aby si poručil černé pivo.

"Černý dneska nemám" houknul na něj barman.

"Světlý já vole nepiju", zahučel obr. "to mi dej radši červený víno!"

Kedlubna šla rychle pro červený do večerky ku spokojenosti hosta.

Ten večer měli totiž jenom bílý...

Hromotluk si vyžádal dvě židle, protože se na jednu nevešel a přisedl si. Představil se jako Šrek a řekl, že sleduje Blázny na webu už delší dobu, a že se mu jejich dílo velice líbí. Potěšení Blázni se s ním rychle seznámili a dál se věnovali svým činnostem.

Manky se obrovi nepřestal věnovat. Po celý ten večer si s ním povídal. Holky si mezi sebou šuškali cosi o vlčím sydromu, nikdo se však Šreka ze slušnosti nezeptal, jak to, že je tak chlupatý. Bylo jim celkem jasné, že se ho na to musí pořád někdo hloupě ptát.

Šrek s nimi strávil veselý večer, jako už dlouho nikde nezažil. A tak když byl na odchodu domů, prohlásil směrem k Bláznům:

"Ste dobrý lidi vy Blázni, vole. Za to, že ste mě nikdo vole neprudil jak vypadám, tak vás tady šecky zvu na vole grilovačku! Bude to vo víkendu za tejden v Čertový skále. Je to takovej náš malej ranč. Budou tam fajn lidi! Fakt jako vole doražte, pošlu Vám na fejsbuku vodkaz s mapkou, kde a kdy. Můžete se tam předvést jak ste dobrý!"

A s úsměvem a pís posunkem odešel.

Týden utekl jako voda. Všichni Blázni si připravili s čím budou vystupovat, holky dovezly i obrazy, že by tam v přírodě udělaly vernisáž. Nakoupil se chlast i limonády, uklohnily se různé marinády, nakrájela zelenina do platových krabiček, a taky donesly brambůrky.

Skupina mladých kreativců se sešla odpoledne na Smíchovském nádraží, koupili si skupinovou jízdenku do Čertovy skály a společně vyrazili na grilovačku.

Na poslední chvíli, když už se vlak téměř rozjížděl, dorazila udýchaná Motýlie, že se o výletě dozvěděla pozdě, ale přece! Všichni jí nadšeně vítali a obdivovali originálnost čelenky s kočičíma ušima.

Už ve vlaku byl srandy kopec. Kýťa s Kedlubničkou kouřili jointa z okýnka vlakového kupé. Hugo pojídal houbičky a vyprávěl příhodu, která se mu stala v lese, když je sbíral.

Pankerka na nádraží z koše vyfárala pruhovaný svetr a obdarovala s ním kamaráda Freda, který si ho bez okolků rovnou oblékl a liboval si, jak se mu náramně hodí k čepici.

Cestou z nádraží na rozcestí potkali podivného člověka. Štrádoval si to k Čertově ranči stejně jako oni. Byl velký, černý, chlupatý, při chůzi občas povyskočil, a přitom vydával hýkavé zvuky. V igelitovém sáčku si nesl z nedalekého obchodu drobný nákup. Půlku chleba, plnotučnou horčici, křen ve skleničce a nakládané okurky.

“Dobrej blázen jakoooo...!" prohlásil Hugo a ostatní se tomu lehce pochichtávali.

Ušli už dobrý kus, vzali to zkratkou (byla to sice delší, za to horší cesta...)

a před očima všech kamarádů se rozprostíral fesťák na ranči.

Už u vstupu je vítal Šrek s kelímkem v ruce. "Sem rád, že ste volee přijeliiii ...!" a usadil je na lavičky blízko pódia. Blázni se rozhlíželi kolem. Na celém fesťáku byli jenom takový jako podivíni...

Čurda si sedl přímo ke grilu, aby mohl být případně nápomocen a vybaloval marinády.

Veliký gril obsluhovala strašně chlupatá silná holka. Roštovala ho, aby nabral správný fajrunk. Měla hodně výrazné nadočnicové oblouky, napadlo ho...

Poblíž mezi keři se na ohýnku rožnil obrovský kus masa. Dva silní chlupatí "australopitékové" točili naproti sobě klikovou hřídelí. Menší chlupatý klučík maso potíral grilovacím kořením. Candie vybalila z batohu prozatím oplatky, a s ostatními pár Blázny se do nich pustili. Jeden chlupáč k nim s rozčíleným výrazem přistoupil a se špatnou artikulací na ně rázně houkl:

"Co to tady jíte!?"

Candie špitla: "Jenom Dellisu, ..." a rychle zmuchlala do kapsy obal.

Chlupatej něco zavrčel a odkráčel k ohništi. Opodál Šrek s úsměvem rozdával holkám pečená játra na papírových táccích.

"Chcete k tomu hořčici nebo kečup?" zeptal se a krájel přitom krajíce chleba.

Tak si řekly o obojí, jestli tedy můžou.

Motýlie a Manky maso odmítli s tím, že jsou vegetariáni.

Černí hromotlukové na ně udiveně zírali a vypadali, že se jim to vůbec nelíbí a jejich odmítnutí považovali za nepřípustnou urážku. Ani Šrek už se tolik neusmíval a se zájmem si vegatariány prohlížel.

Duri se pustila do jatýrek. Chvíli jedla a pak prohlásila: "Takový suchý je to, prostě játra no...",

a namočila víc do kečupu.

Jiní blázni mezitím stáli frontu na pivo, aby se osvěžili před vystoupením.

Manky se zeptal Šreka, jak to bude probíhat a kdy budou Blázni na programu.

"Až příjde ta správná chvíle" odpověděl mu na to Šrek dramaticky a odebral se dozadu za pódium, aby dal pokyn vystupujícím, že můžou začít.

"To maso je ňáký divný Kalimeee, nezdá se ti?" řekla Kýťa Pankerce, která se v tom taky nimrala.

Zazněly údery bubnů, australopitéci utichli a rozevřela se doteď zatažená opona nad pódiem. Tam na několika desítkách kůlů byli napíchaní lidé. Černí chlupatí poloopičáci, černoši a černošky, taky turisté světlé pleti v roztraných sportovních bundách.

Někteří byli už jistě mrtví. Jiní v limbu. Ti doposud živí měli v ústech roubíky, aby tolik nekřičeli. Z některých už zbyly jenom kusy, měli vybrakovaná břicha, a další se udili v kouři. Na jednom kůlu byl dokonce lidský kebab, který má Duri jinak tolik ráda, a často si ho dává na Andělu nebo Václaváku po cestě z práce. Tam ho mají totiž nejlepší. Tentokrát na něj chuť opravdu neměla. V údivu jí vypadl z pusy nerozžvýkaný kousek pečených jatýrek.

Fred se zakuckal chlebem a silně se rozkašlal. Jeho manželka mu bušila do zad, aby se nadechl. Gabriel si sám sobě vylil pivo na hlavu, aby se probral z údivu.

Otřesený Hugo řekl: "Ty voleee, tak to je nouze..."

Duri zašeptala směrem k Leontýně: "Zavolej policajtyyy....",

zatímco Machna už štrachala mobil v kabelce.

Všichni byli k smrti vyděšení a šokovaní nad tím výjevem, který se jim právě rozprostíral před očima. Začali vduchu panikařit.

Chlupatí obři a obryně na ně najednou zaměřili svoji pozornost. Všichni se na ně dívali a nic neříkali. Jen z pódia byla slyšet hudba, kterou vyluzovaly bubny a bonga.

(Šmik, černo, dramatická odmlka)

… Chlupatí obři a obryně na ně najednou zaměřili svoji pozornost. Všichni se na ně dívali a nic neříkali. Jen z pódia byla slyšet hudba, kterou vyluzovaly bubny a bonga.

Z nedalekého křoví celou situaci sledovali Jan ZPralesa a Feminik. Dnes téměř neviditelný. Trochu se opozdili, nestihli vlak a jeli až dalším. Celou situací byli stejnětak zděšeni a nevěřili vlastním očím. Rozhodli se čelit hrozícímu nebezpečí.

Opatrně a nepozorovaně se odplížili na nedaleké parkoviště, kde z dodávky zrovna vykládali aparaturu Hanus s Ródiakem. Rychle jim řekli, co se děje. Málem jim vypadli oči z důlků, ale hned jim to uvěřili, když vyslechli naléhavý tón hysterického Feminika.

"Sakra, potřebujem pořádnej plán!" řekl Hanus rozhodným hlasem.

Jan mezitím pro jistotu zavolal celou policejní eskortu.

"To sou snad kurva ňáký mormoni nebo co, sakra!??" otřel si Ródiak pot z čela šátkem.

Pak si narovnal brýle na nose a zařval:

"Jedem!"

Další tři Blázni naskákali do dodávky a rozjeli na pomoc svým přátelům.

Ródiak přišlápl pedál k podlaze a začal hlasitě troubit na klakson dodávky.

V plné rychlosti to napálil do největší skupinky lidožravých obrů.

Jednomu z nich to z tlapy vyrazilo hamburgr, do kterého se hodlal právě zakousnout.

Kečup vycákl a ohodil ty další. Jednomu stojícímu opodál se kečup dostal do očí, což ho na malou chvíli oslepilo. Toho využil pohotový Čurda a přetáhl ho kyjem přes hlavu, až to zapraskalo.

Dvě chlupaté mrchy skončili pod vahou obřího grilu. Jen to zasyčelo.

Některé holky vylezli na strom, kde byly jakžtakž v bezpečí. Pokud se za nimi snažil nějaký lidožrout vyšplhat, bouchali ho kabelkami přes ruce, nebo pálily zapalovačem.

Fred Flinstoun vyřídil hned dva tupce, když se na něj vzájemně rozeběhli, on uskočil a oni do sebe narazili. Pak je nechal vykoupat v rozžhaveném ohništi.

Flinstounová je píchala napichovákem na rožnění a Čurda s Mankym je dobíjeli kyjema. Ještě pořád jich tam zbývalo víc než dva tucty a ze všech stran na Blázny útočili.

Pankerka jednu obryni polila z dálky kořalkou a cvrnkla po ní cigaretovým vajglem. Ta okamžitě vzplála, začala pobíhat, od ní chytla opona na pódiu a okolní keře.

Kedlubna na dalších pár rozzuřených kanibalů vychrstla hrnec vařící polívky, což jí přišlo škoda, ale nedalo se nic dělat.

Mezitím Hanus s Ródiakem vytáhli hudební nástroje a začali hrát "Bláto z Marsu". Ohlušující pronikavé tóny rvali těm barbarům jejich velké černé uši. Bláznům skladba dodala sílu a notovali: "Proměnim se v netopejra...", a Hugo tancoval kolem ohně, co mohl, a v rukou svíral znak míru.

V tom z Hanusovi dodávky vylétlo hejno netopýrů a ti dělali na lidožravce nálety. Zamotávali se jim do srsti, kousali je kam jen mohli a všechny je tak zmátli, že už nebyli schopni útoku. Konečně všichni uslyšeli sirény policejních hlídek. Tentokrát jim ty zvuky připadaly jako rajská hudba. "Policie! Naše spása!" Volali Blázni.

Ti lidožrouti, kteří ještě mohli, utíkali. Ale to jim nebylo nic platné.

Policejní orgán využil přiměřených donucovacích prostředků ...

Volaný účastník je instrumentálně nedostupný.

Hrát si nebude.

Opakujte prosím naléhání později.

Můžete si zatím zkusit hrát sami.

Nebo se alespoň naoko uklidnit.

Pro příště se věnujte zásadně pouze jedné hračce či nástroji.

Ve světě hraček je to pevným pravidlem.

Je potřeba věnovat jim náležitou péči.

Zvláště, jedná-li se o plyšáka.

Vyberte proto prosím vhodného medvídka.

Uvědomte si, že ho budete mít dlouho.

Vypadávající plyš včas vložte zpět do bříška

a důkladně zašijte.

Hračku uržujte v teple a suchu.

Perte na 30 stupňů, raději bez ždímání.

A dostatečně ji hlaďte.

Sněte si o čem chcete.

Tuto možnost vždy máte.

Je parnej červencovej den. V Praze to žije.

(Ne)funguje tu teď prázdninovej provoz a turisti jsou jak padlý na hlavu.

Jedu do Thomayerky na JIPku odvízt nějaký věci svýmu klientovi, kterej málem umřel,

díky přístupu našeho zdravotnictví, ale o tom třeba jindy.

Tam, ani v nemocniční kantýně se nestalo nic zvláštního.

Ani na poště mě nevytočili, ani pak v dárcovskym centru krevní plasmy.

Teda až na to, že mě vyvolali k odběru jako pana Hauptvogela, ale to jsem přešla slovy:

"ano tady, ale zatím jsem Hauptvogelová, než moje změna pohlaví bude kompletní."

Mám ještě chvíli čas, a tak si nechám změřit tuk v těle zdarma.

Sdělujou mi, že je to se mnou špatný, že je to pětka, což je ta nejhorší kolonka v tabulce.

Tuku mam 35% a cejtim se prej na 39 let. Daj mi na sebe kontakt a já jdu na odběr.

Po úspěšném odběru, se zimnicí a ve svetru potkávám nesympatickýho šampóna,

kterej mě nekompromisně zastaví a ptá se, zda navštěvuju obchodní centrum.

Odpovídám, že ano, ale velmi nerada. Vytahuje kytičkovej parfém a ptá se,

"Jestli mi může nastříkat na ruku." Odpovídám, že v žádnym případě, že to totálně nesnášim.

Pokračuju dál do metra na Chodově, kupuju si čokoládový tyčinky s končící lhůtou trvanlivosti (po třech korunách), a potkávám žebrajícího pána. Neřekla bych, že bezdomovce, spíš takovýho vykuka, co shání na víno. S úsměvem mu vhazuju do nastavený kšiltovky jednu z tyčinek, a přeju mu, ať se hlavně nají.

V metru si ke mně přisedne starší pán, kterýmu čouhaj z pod kraťásků pruhovaný trenýrky. Vytahuje silnou lupu na čtení dnešního Blesku. Co chvíli mu část novin padá na zem. S úsměvem mu je několikrát podávám.

Na Pavláku nastoupím do výlukové desítky na Řepy, a sednu si naproti rozcuchané paní. Po chvíli zpozoruju, že brečí. Potom brečí čím dál tím víc, a slzy utírá do rukávů. Vyštrachám v tašce papírový kapesníky a se soucitnym úsměvem jí je podávám. Poděkuje, a začne mi vyprávět, že je strašně smutná, protože odjíždí daleko a na dlouho za synem, a svýho přítele tady nechává. Že jí je 42 let a jejímu příteli 61 a kvůli tomu věkovýmu rozdílu, (a taky asi i kvůli jinejm věcem), ho nemá její táta rád. Na Karláku pak vystupuje.

Parta alkoholiků ze zadní části tramvaje volá z okýnka na jinou partu alkoholiků (se psama), zda maj dneska v Tescu krabičáky v akci, nebo ne. Pak jedem tou objízdnou trasou, jako jezdí devítka. 

Dojedem na Národní třídu, a když zrovna stojíme v zastávce, někdo venku zařve: "K zemiiii!!!!" Skupinky lidí na zastávce okamžitě s jekotem zalehnou na chodník a krejou si hlavy. Pak se ten chlap, co to zakřičel začne strašně smát, a ty

ležící lidi taky. Cestující v tramvaji se vyděšeně či rozpačitě rozhlížej kolem sebe s pusama dokořán (včetně mě).

Pak jedem přes Národní divadlo, a po mostě, (kterej nevim, jak se jmenuje)

na kterym právě probíhá velkolepá svatba s loďkama ve tvaru labutí v pozadí.

Na Újezdě přistoupí romská rodina a v tramvaji je najednou protivnej hlahol.

Z jejich ajfounů hraje árembí, dohadujou se, pokřikujou na sebe přes celej vagón, jakoby k sobě nemohli jít blíž, a zlá cikánská babička nadává ukníkanýmu cikáněti, na kterýho nezbyla sedačka, aby už bylo zticha, jinak že mu zmele hubu.

Všimnu si provaznictví a napadnou mě takový věci, jakože když se budu chtít někdy náhodou voběsit, tak si sem za poslední peníze určitě zajdu koupit nějakej dobrej provaz ...

Na Andělu pak ty rušiči mýho rozjímání vystoupěj a je klid.

Kochám se novou kolekcí svatebních a večerních šatů ve výlohách na Plzeňský a přemejšlim, zda mám nebo nemám vystoupit na Bertramce, abych se koukla, jestli někdo z Bláznů neni náhodou na Paliárce. Ale pak to zavrhnu, protože mi neni moc dobře a neměla bych zase kalit.

Pivo si dám přece zejtra na Jungmaňáku, kde budou hrát Krausberry s Vasilovym Rubášem, což mě na tý Praze jako dost baví, že jsou pořád takovýdle možnosti, kam zajít na akce zadara a vidět se tam s kámošema.

Na Kavalírce už taky vystupuju. Zaplaťpámbů.

V Praze to žije, ale dneska si dám jeden klidnej večer doma.

Rojí se a rojí,

až v úlu mi hučí.

Tramvajaj, 

pivíno, slejíto,

medvěd letní,

Líheň na gekočky,

pixla vod tabáku,

jak napnout plátno nahá,

jak smontovat montováky,

jak škrtnout zapalovačky,

jak cinknout karty...

A v koruně hrušně

zahlídla jsem sršně.

Třešně, švestky, višně...!

"Tak hele Kalimeee,

řeknu ti to slušně.

Todleto zas zamíchej,

přestaň plácat

a napiš něco pořádně."

Pavouk, co spřádá houpací sítě,
bude mě shora tiše pozorovat.
Nemůžu ho chytat, 
jsem jenom moucha.
Moucha, co se nechá
dobrovolně vysát.
Hlavně, že si pochutná...
Zasněně se zadívám
do jeho osmi očí.
Schválně sebou mrskám.
Roztáhnu svých šest nožiček.

Bejt kočkou je myslim fajn,

za uchem tě podrbaj.

Na sluníčku po zídce,

tlapka tlapku mine.

Večer když se smráká,

toulavá mě láká.

Zamňoukám, Ty přiběhneš...

Kočičí noc, kdykoli si vzpomeneš!

Prší.

V odlesku malých zlatých moří,

třpyt pouličních lamp.

Po skle zastávky,

hravé a klikaté pramínky deště.

Přitisknu na ní dlaň.

Ty naproti tu svojí.

Vymyšlená pusa přes sklo.

Vzrušivý záblesk.

Zasněně stojím na dešti,

s lehkostí duše.

Do vlasů kapka za kapkou,

a mně to nevadí.

Plnou kabelku úsměvů,

jako když padají okvětní lístky.

Jsi rozpustilou jiskřičkou

mých myšlenek,

z ohýnku.

Když padal list,

i ta lípa smutná byla,

že všechno jednou skončit má.

Když padal list,

ona hodiny přeřídila,

jen pro pocit,

že se čas vrátit dá.

Když padal list,

lampy svítily brzy již.

Studená noc tmu přivítá.

Když padá list,

půlnoční píseň slyš!

Tvůj milý na Tě vzpomíná.

Když padal list,

oči bys ve víně prokalila.

-

To proto, abys spláchla žal.

Když padal list,

jako bys číši upustila.

Rovno tomu,

když Tě objímal.

Hledá se pes slyšící na jméno LÁSKA.

Kdyby vše vyšlo tak, jak mělo,

nemusel by se zaběhnout.

Kdyby mezi nás dva něco nevstoupilo,

mohl tu dneska v klidu ulehnout.

Hledá se pes slyšící na jméno RODINA.

-Kdybys tenkrát řekla NE,

když Ti tu lajnu sekala,

mohla jsi u krbu kakao pít.

Kdybys minulý noci tělo rumem neprolila,

mohla jsi dneska s mámou být.

Hledá se pes,

možná, že na sobě ještě bílej obojek má...

Možná je to malej jorkšír,

možná velká doga.

Hledá se pes,

kdo ho ještě vůbec zná?

- Sama ses odepsala,

spolkla Tě hnusná bílá droga.

Hledá se pes slyšící na jméno POMOC.

Ten, kdo má zájem, snad Ti zavolá.

Závislost je strašně blbá nemoc,

a vrací se pořád dokola.

Hledá se pes slyšící na jméno SEBEDESTRUKCE.

Možná Tě ušlape do země, hluboko.

Ten, kdo to ustojí dostane metál,

-Už nemůžeš vzhlížet vysoko.

Hledá se pes slyšící na jméno ABSTINENCE.

Asi si vytrpíš, než tohle dáš.

Ten, kdo to vydrží dostane Sebe zpět,

na rukou hubených mozoly máš.

Hledá se pes slyšící na jméno ZAPOMNĚNÍ.

Ten, kdo na něj nevzpomíná,

dobře dělá.

Byl hnusnej a špinavej,

každej po něm šel,

jestli už chcípnul,

tak se líp měl.

Hledá se pes slyšící na jméno JÁ.

Jestli jste ho viděli,

tak tady je číslo...

Hledá se pes,

každej ho dneska má,

snad už se mu podaří

najít hezčí místo.