něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 02. 10. 2017 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            

Skořicoví motýli (obraz, Kalimeee) • Na břehu jezera (obraz, Kalimeee) • Pohádka o mývalovi (próza, Kalimeee) • Hledá se pes: (poezie, Kalimeee) • Zhroucená (obraz, Kalimeee) • Když padal list (poezie, Kalimeee) • Zadostiučinění (próza, Kalimeee) • Prší (poezie, Kalimeee) • Robinsonka (poezie, Kalimeee) • Kočka (poezie, Kalimeee) • Nešlapejte na šneky (komiks, Kalimeee) • Vem si mě (poezie, Kalimeee) • Koloběh vody (poezie, Kalimeee) • Kakabus (komiks, Kalimeee) • (x+y) to celé na druhou (poezie, Kalimeee) • Slátačky (poezie, Kalimeee) • Když Duše trucuje: (poezie, Kalimeee) • Praha je zábavná (próza, Kalimeee) • Astrální sen (próza, Kalimeee) • Medvídek (poezie, Kalimeee) • 12 blázínků (poezie, Kalimeee) • Grilovačka! (próza, Kalimeee) • Rozpouštění (poezie, Kalimeee) • Mihule (poezie, Kalimeee) • " ? " (poezie, Kalimeee) • Ahoj (poezie, Kalimeee) • Karneval myšlenek (próza, Kalimeee) • Jsem míň než pes (poezie, Kalimeee) • Pohádka o paní, která se bála, že uklouzne (próza, Kalimeee) • Výmluvy černého pasažéra (poezie, Kalimeee) • Myšlenky rozumného člověka (úvaha, Kalimeee) • Pohádka o pánovi, kterému vadil sníh (próza, Kalimeee) • Chilli/Litchi (úvaha, Kalimeee) • Stopy ve sněhu (próza, Kalimeee) • Haluze (poezie, Kalimeee) • Šuškarda (poezie, Kalimeee) • Lupy (komiks, Kalimeee) • Bezlebková dieta (komiks, Kalimeee) • MED (próza, Kalimeee) • BRAMBORÁKY (próza, Kalimeee) • O PSOVI (próza, Kalimeee) • Olem Mlyje (komiks, Kalimeee) • Inteleguán (obraz, Kalimeee) • Ekologická pohádka "MĚSTO" (próza, Kalimeee) • Jak jsem žila z přírody (próza, Kalimeee) • Šotek (próza, Kalimeee)

6.9.2017
Šotek

Kamkoli se hnu, cokoli dělám a kamkoli vyrazím je všude se mnou. Je mnou posedlý. Je posedlý tím, když mě může sledovat, jak se vrtím a ošívám. Dává mu to životní sílu. Má zubatý hřebínek, a tím hřebínkem několikrát denně vytrhává po jednom moje vlasy. Moje krásné dlouhé vlasy. Je to šotek a žije u všech dlouhovlasých lidí. Nejradši má takové, kteří svoji hřívu nechávají volně rozpuštěnou. Čeká na okamžik, kdy se někdo obléká, nebo se mu tričko vzadu na zádech vyhrne nahoru. Takový příhodný okamžik je jeho chvíle. Máchne hřebínkem, vytrhne ten nejdelší vlas a přiměje ho, aby se nasoukal člověku přímo mezi půlky. Potom se začne radovat z toho, když může pozorovat, jak to člověka lochtá a nenechá ho to na pokoji.

Nešťastník potom loví vytržený vlas všemi způsoby. Není možné, aby si od této nepříjemnosti kdykoli a beze všeho ulevil. Ruka je krátká, kalhoty jsou těsné, na sobě máte několik vrstev oblečení a stojíte zrovna na přeplněném nástupišti plném lidí, nebo ještě hůř, přednášíte celé posluchárně a všichni se na vás dívají. Je naprosto nepřijatelné svléknout si před zraky lidí kalhoty a spodní prádlo na půl žerdi a zalovit. Pokud se Vám to přece jen v nestřeženém okamžiku podaří, je velice pravděpodobné, že žádný vlas nenajdete. Na dvě minuty vám tohle to lechtání dá dokonce pokoj a vy si s úlevou říkáte, jak je skvělé, že vlas vypadl pryč, ale to jste na velkém omylu. Vlas je tam stále a vy si říkáte, zda se již u vás náhodou nejedná o nějakou formu obsese. Šotek se přinejmenším náramně baví.

Když se vám tato věc stane třeba doma, když stojíte u plotny a obalujete řízky rukama ulepenýma od mouky a vajíčka, je to stejně tak znepokojivé. Zbývá obalit poslední tři řízky. Nemělo by už cenu umývat si ruce pro účely vytažení vlasu a poté se znovu upatlat trojobalem. Zároveň se však představa této doby než činnost dokončíte, může zdát nekonečnou. Nemyslíte na nic jiného, než na to, až si ten obtížný vlas vyndáte. Pokud je zrovna doma váš manžel, manželka, či kdokoli vám velmi blízký, nabízí se možnost požádat tohoto člověka, zda by se vám do kalhot podíval, vlas nalezl a vytáhl, dříve než se z toho zblázníte. Jen zřídkakdy se však taková věc podaří. Partner může takový druh úkolu pro jeho bizarnost odmítat, nebo se k němu naopak stavět příliš radostně, schválně nechtít pomoci a bavit se na váš účet, či zneužít takové situace ve svůj prospěch, kupříkladu k sexuální veselici.

Existují také případy, kdy je partner slabozraký, přestože si pro vykonání úkolu nasadil již druhé brýle. Podezřívá vás z utkvělé představy, nebo dokonce přizve ke hledání vlasu mezi vašimi půlkami zbylé členy rodiny. Dědeček si neodpustí průpovídku o tom, že jste před časem nevrátili jeho lupu na čtení na své místo.

Když pak konečně řízky doobalíte, ze zbytku vajec a strouhanky osmažíte placku pro psa, vysypete do koše přebytečnou mouku, vymyjete talíře a hadrem setřete zapatlanou kuchyňskou linku, můžete si umýt ruce, zalovit ve své zadnici a vítězoslavně prohlásit: „Byl tam! Opravdu jsem ho našla! Vlas, podívejte!“ a máte vyhráno. Pro tentokrát. Avšak nemůžete čekat, že se váš šotek jenom tak lehko odstěhuje. To byste se jedině museli ostříhat. 

6.9.2017
Jak jsem žila z přírody

Jednoho rána jsem takhle otevřela lednici a v ní bylo úplně vymeteno. Ve spížce byla jen marmeláda a zbytek hořčice. Pečivo už bylo dobré jenom tak na krmení hospodářských zvířat. V krabičce od cigaret zbývala poslední jedna. Podívala jsem se do své peněženky a zjistila, že je také prázdná. Na účet nemělo cenu se ani dívat. Kalendář ukazoval datum týdne před výplatou a nebylo nikoho, koho bych mohla požádat o menší finanční výpomoc. Nebylo mi z tohoto zjištění nijak veselo. Zauvažovala jsem a řekla jsem si, že se z toho nebudu hroutit. Bylo září. Měla jsem volný den, a tak jsem se vypravila do lesa. Oblékla jsem si zálesáckou bundu a pohorky, sbalila zavírací nůž a samozřejmě proutěný košík na houby. Příroda se o mě postará. Budu žít z jejích darů.

V Kobylisích jsem sedla na autobus k Čimickému háji a těšila se představou voňavé houbové omáčky. Můj kamarád les se na mě už z dálky smál. Přivítalo mě cvrlikání ptáků a travnatá pěšinka lemovaná střapatým kapradím, vedoucí k březovému háji a já už se dívala po křemenáčích. Cestička se klikatila hlouběji a hlouběji do lesa a já neztrácejíc svou naději hledala a pátrala po houbách, až jsem si z toho hledání mohla oči vykoukat.

Z mého několikahodinového „houbaření“ však nekápla ani prašivka. Konejšila jsem se myšlenkou, co všechno pěkného jsem v lese viděla, jak jsem se krásně prošla a udělala něco pro své zdraví. V žaludku mi ale stále kručelo a nenapadalo mě žádné řešení tohoto mého problému. Bezradně jsem opouštěla svého lesního chlebodárce, a v tom najednou na jeho okraji vidím ohniště, a kolem něj hromadu prázdných láhví od piva. Rozhlížím se kolem sebe, ale nevidím žádné majitele tohoto pokladu! Dojdu k tomu plácku a začnu lahváče skládat do košíku. 1, 2, 3, 4, 5 … počítám … 27, 28, … 36, 42, … 50! A vedle této vratné nadílky ještě ponožky s Homerem Simpsonem. Padesát vratných láhví krát tři koruny, to máme sto padesát korun! To je ale úlovek! A ponožky beru taky. Doma je vyperu.

Žaludek neúprosně kručí a mozek se dožaduje své pravidelné dávky nikotinu. Mažu na nejbližší autobusovou zastávku a jedu k supermarketu. Stroji na vratné lahve ani nevadí, že jsou tak trochu zablácené a vyplivává na mě lísteček, který se pro mě v tomto okamžiku stává stravenkou. Házím do košíku bochník chleba, několik paštik, oplatky a čínské polévky. Na pokladně mi prodavačka ještě poděkuje a popřeje mi pěkný den. Před obchoďákem se zakusuji do chleba s paštikou, zajídám to tatrankou a do toho tahám z cigarety.

Mému tělu už je mnohem, mnohem lépe.


Děkuji Ti lese, kamaráde! J

19.7.2017
Ekologická pohádka "MĚSTO"

Bylo jednou jedno veliké město. Nebylo jen veliké, bylo přímo obrovské!

V tom městě žili lidé, kteří neustále spěchali do práce a z práce. Takových uspěchaných lidí bylo v tomhle městě spousty, ale každý z nich žil v podstatě osaměle. Mezi sebou se ti lidé vlastně vůbec neznali. Každý tam měl jenom pár svých známých, a ti si mezi sebou v tom spěchu pořád telefonovali a mailovali, protože měli tolik práce, že neměli čas se spolu setkávat.

Za tu odvedenou práci potom dostávali jednou měsíčně peníze. A ty peníze z velké části zase obratem odevzdávali na různá místa. Největší část těch peněz dali pronajímatelům bytů. Potom odevzdali peníze, které si půjčili, pak peníze za odběr elektřiny, vody a plynu. Potom další část peněz odevzdali za to, že pořád telefonovali a mailovali s lidmi, se kterými se kvůli práci nestihli vidět, 
a nakonec si malou část těch peněz nechali, aby mohli svým dětem a sobě koupit jídlo, aby měli sílu chodit do práce a vydělávat další peníze. 

Ti lidé většinou nebyli vůbec šťastní a nevěděli, jak šťastnými být.

 

Všechno v tom městě bylo z betonu a železa. V ulicích se tyčily mrakodrapy, na fasádách svítily a blikaly reklamní billboardy, podél cest stály všelijaké fastfoody a benzínové pumpy. Ve švech praskaly přeplněné zahraniční supermarkety a v uličkách bagry bouraly stánky malých prodejců, protože už do nich lidé nakupovat skoro nechodili a nevyplatilo se, aby tam překáželi jiným větším stavbám. Dominantou toho města byly fabriky a továrny s kouřícími komíny, na výrobu jednorázových nekvalitních výrobků pro účely konzumní společnosti. 

Nevyrábělo se v nich ale to podstatné, co lidé pro život potřebovali. Takové nezbytnosti (hlavně jídlo a oblečení) se dovážely až z dalekého východu dlouhatánskými kamiony, které funěly, jak byly nacpané, a pořád a pořád do nich lidé museli tankovat další a další palivo, které buď tahali stejně tak dlouhými potrubími, (většinou taky z východu), nebo ta paliva vyráběli z biomasy, která se získává na poli třeba z řepky, na úkor pěstovaného obilí.
Což je milé děti docela paradox, protože kdyby ti lidé raději na svých polích pěstovali to obilí, tak by nemuseli jezdit tak daleko pro jídlo kamionama.


No a ty ufuněné kamiony ze svých výfuků vypouštěly do ovzduší obrovské množství škodlivých látek. Víte děti, co je to škodlivá látka? To je taková ošklivá, zlá, zelená a zubatá látka, která žije ve vzduchu nebo třeba ve vodě, a jak uvidí, že se k ní blíží nějaký živý tvor, hnedka na něho skočí, vleze mu do nosu, nebo do nohavice a začne tam strašlivě řádit. Štípe ho a kouše a zabydlí se u něj v těle a dělá mu tam neplechu a za žádnou cenu se pak nechce odstěhovat a ten tvor se jí jen tak nezbaví. Ta látka mu pak způsobí alergii nebo nějakou mnohem horší nemoc a toho tvora to už nikdy nepřestane trápit. Taková zlá látka ráda ničí taky přírodu, zamořuje vzduch, tráví vodu a půdu a dostává se lidem do jídla a dětem do kukuřičných lupínků s mlékem a nikdo ani neví, že jí vlastně snědl. Ta látka se v těle nejprve chová tajně, aby si jí nikdo nevšiml, ale čím déle přežije v těle živého tvora, tím větší paseku tam nadělá.

No ale vraťme se k tomu ovzduší. Ti lidé tohle to všechno raději přehlíželi a říkali si, aby jim to ovzduší vydrželo ještě aspoň pár let čisté, a oni ty svoje uspěchané životy nějak v tom městě ve zdraví přežili.

 

Na silnicích a dálnicích jezdili řidiči ve svých vlastních autech po jednom pasažérovi. Na zbylých čtyřech sedadlech aut vozili tlusté štosy papírů, které se vyrábí kácením stromů, a taky brašny se svými notebooky.

Jejich manželky se mezitím vláčely městskou hromadnou dopravou s kočárky a taky s ukřičenými dětmi, a snažili se je odtrhnout od dotykových telefonů a přimět je jít do školy, aby se tam děti mohly o přestávkách mezi sebou předhánět v tom, kdo má chytřejší telefon, bohatší rodiče, značkovější oblečení, nebo kdo nahrál lepší video na internet.
A když potom večer rodiče vyzvedli svoje děti z družin a kroužků, usadili se všichni ve svých bytech u televizí a stolních počítačů, aby si od toho koloběhu všedních dní trochu odpočinuli a dozvěděli se nějaké zajímavé informace. 
Například o tom, kolik se ten den stalo dopravních nehod, nebo co by si měli koupit v supermarketech. No a jejich děti mezitím hrály počítačové hry a užívaly si zabíjení zombie, než šli všichni spát do anti-alergenních přikrývek.
 
Takhle to šlo ve městě léta a roky. Pořád dokola. Mezitím se za městem nakupila hromada odpadků, z obalů od různých výrobků tak veliká, že byla už skoro větší než město samotné. Z té rozkládající se hromady na smetišti vytékaly podzemními vodami do nedaleké řeky
nebezpečné jedy, a téměř otrávily lidem pitnou vodu v jejich domácnostech, protože čističky odpadních vod za městem už takové množství nezvládaly čistit.

Elektrárny nestíhaly pro tak vysokou spotřebu elektřiny a tepla vyrábět energii. Alternativní výrobny nebyly zatím postaveny, a tak mizely veškeré zdroje a nerostné suroviny z přírody. Docházelo uhlí, a taky ropa, tolik nezbytná hlavně pro pohon automobilů.

 

Lidé si jeden čas mysleli, že situaci vyřeší těžbou ropy z daleké Antarktidy, kde jí vzhledem k extrémním přírodním podmínkám, a k obtížnosti v těchto podmínkách ropu těžbou získat, bylo opravdu hodně. Ale to se lidé spletli. Kvůli tomu, že si pro své potřeby začali brát ropu z moře na Antarktidě, narušili tak křehký ekosystém tamního prostředí.
Neodborně provedenými ropnými vrty ropa v rámci tisíců tun unikala do moře a vodu znečistila natolik, že začali vymírat živočišné druhy žijící na Arktickém kontinentu. Potravní řetězec byl narušen, a to není zdaleka všechno. Daleko horší důsledky přineslo lidem právě to znečištěné ovzduší automobilovou dopravou, provozem velkých továren a elektráren na fosilní paliva.


Příroda se na lidi za jejich bezohledné chování natolik rozzlobila, že zařídila, aby se začalo prudce oteplovat. Už nebylo žádné čtvero roční období. Pár let se střídali jen horká léta a tuhé zimy. O pár let později už bylo pořád jenom léto. 
Vám to může připadat senzační, že bylo pořád léto a pořád jen letní prázdniny a žádná škola, ale právě na té Antarktidě to odstartovalo řetězovou reakci. Začaly totiž tát ledovce. Tání ledovců způsobilo zvýšení hladiny všech moří. Voda stoupala a stoupala, až se vylily oceány, moře a řeky, které vedou právě z moří a do moří. A v tom městě nebyl nikdo, kdo by byl dokázal postavit tak vysoké hráze, aby přes ně voda nemohla.

Ale nebudu Vás tolik strašit. Tohle město leželo, jak se říká v "Srdci Evropy“, ve Středozemí. Takže voda lidi z našeho města nespláchla. Pod vodou skončily pouze některé kontinenty. Většinou to ale zatopilo takové světové oblasti, kde za tání ledovců lidé zrovna úplně nemohli. To už je bohužel na tom našem světě taková nespravedlnost.


Jednoho dne, bylo ještě velmi brzy ráno a sluníčko ještě spalo, se město probouzelo do svého obvyklého koloběhu. Tramvaje cinkaly, auta a autobusy na sebe troubily, lidé pospíchali, v rukou drželi ty svoje mobily, krky k nim měli skloněné, jeden jak druhý. Nekoukali se vůbec kolem, vráželi do sebe, a vzájemně si za to mezi sebou nadávali. Strkali se u tramvají, kleli, že lidí a aut je všude moc a času, že mají málo. A najednou nebylo kde zaparkovat. Nebylo kam popojet. Celé město, každá ulice i ulička byla zaplněná stojícími troubícími automobily plnými zlostných lidí.

V tom pouliční lampy zhasly. Pak najednou ubylo čárek signálu na displejích jejich mobilů, no a pak ty čárky zmizely úplně, a nikdo se nemohl nikomu dovolat. Tramvaje se zastavily a ucpaly město ve všech jeho křižovatkách. Nešla taky elektřina. Celé město ztichlo, a potemnělo v ranním šeru. Lidé se divili, co se to děje. Začali vystupovat ze svých vozů a rozhlížet se. Ti, co stáli v koloně aut na mostě, zděšeně zírali na řeku. Jak se na město valí přívalová vlna.

 

(o pár minut později)

 

Promočení lidé se sbírají ze země a staví se na nohy. Navzájem si pomáhají vstát. Dívají se, co se stalo. Nevypadá to na velké škody, ale je to docela spoušť. Budou muset spojit síly, aby dali zase všechno do pořádku. Naštěstí žádné ztráty na životech, ani rozbořené domy. Jen zatopené sklepy a všichni na kost promočení, sem tam nějaká ta odřenina. Pomalu se rozednělo. Lidé vzhlédli k nebi a uviděli mraky a stromy, kterých bylo sice málo, ale přece jen některé zůstaly. A uviděli sebe. Sebe navzájem. Začali mezi sebou mluvit. Mluvili opatrně a rozpačitě, ale mluvili spolu! Začali se sdružovat a šli hledat místo, kde se všichni domluví, jak to budou dělat dál.

 

A na to už děti musíte přijít sami. 

 

    

 

 

5.3.2017
Inteleguán

Inteleguán.png

21.9.2016
Olem Mlyje

1. Na nádraží Praha-Kyje vyprávěly si dvě zmije ....jpg



↪ Další stránka

7.6.2016
O PSOVI

Držím se jednou rukou korby jedoucího náklaďáku, v druhé ruce nůžky.

Adrenalin stoupá! Snažím se za jízdy přestřihnout pásku, kterou je k boku auta za nožičku přivázaný zubožený pes.

Po několika neúspěšných pokusech se mi to konečně daří. Beru psa do náruče, čekám, až v zatáčce auto přibrzdí. V objetí seskakujeme do strouhy.

Jsme trochu potlučení a odření, ale hlavně, že nás psychopatický řidič nezahlédl.

Vedu psa k nám domů. Je to chudák, litujeme ho oba s přítelem.

Srst má úplně zcuckovatělou, je hubený a vypadá dost smutně a zmateně.

Drbu ho za ušima a zjišťuju při tom, že tam má nabalené bláto a navíc je příšerně zablešený. Ještě to od něj chytne náš pes! Zděsím se představy zablešeného malého bytu.

Nesu psa do sprchy, odstřihuju jednotlivé dredy z jeho srsti, šampónem a následně sprejem likviduju obtížné parazity a nakonec ho důkladně sprchuju.

Najednou mi připadá, že ten zachráněný pes o něco povyrostl. To se mi asi jenom zdá, jak mu usychá srst.

Pes po koupeli vypadá o něco spokojeněji, ale vidím na něm, že je velice hladový.

Misku granulí našeho psa Jožina slupne jak malinu a ještě kouká, co by kde šežral. Našemu psu se zrovna dvakrát nelíbí, že ho připravil o gáblík, ale zřejmě se rozhodl, že ho bude nějak snášet.

Však po týdnu, co psa máme, už je to dál neúnosné. Pořád jenom žere a roste. Roste a žere. Chodíme domů z práce úplně vyšťavení, když do čtvrtého poschodí oba nosíme den co den na zádech patnáctikilový pytel psích granulí.

A jemu to stačí čím dál míň. Už je tak veliký, že se skoro nevejde do naší maličké garsonky.

Jednoho dne, když se vracíme z práce domů, přítel s heknutím postaví na zem těžký pytel žrádla, a já se jdu přivítat se psy, doma je jenom maxipes.

V pelíšku našeho Jožina nacházím jen uslintaný obojek.

„Jožine! To monstrum ho sežralo!“ křičím se slzami v očích.

 

Dívá se na nás a z očí mu kouká hlad ...

7.6.2016
BRAMBORÁKY

Byl mrazivý večer a venku už dlouhé hodiny silně sněžilo. Tahleta zima si letos opravdu servítky nebrala a předváděla se v celé svojí parádě. O to hůř pro nás. Nevyšli jsme s penězi a ještě ke všemu nám odpojili elektřinu kvůli nedoplatkům.

Za svitu svíček jsme doma nastrouhali brambory, které nám ještě zbyly, prolisovali česnek, okořenili to a nakonec jsme do směsi nasypali hladkou mouku. Sbalila jsem pánvičku, olej a naběračku, a společně s přítelem jsme se vydali dolů na Bertramku k tramvajím.

Vybrali jsme si starou devítku, typu Tatra T3, která v Praze jezdí již od roku 1960, a která ještě nepodlehla modernímu pokroku. Nastoupila jsem s taškou do druhého vagónu tramvaje a Jóža zatím hlídal venku.

„Čistej vzduch, můžeš!“ pokynul na mě gestem.

Hlavně, aby mě neviděl řidič, nebo nedej bože policajti.

Červená sedačka ob jednu střídala šedou, a mezi každými dvěma sedačkami byly umístěny plechové Petry na dřevo, ze kterých komíny odváděly kouř stropem ven.

Proroštovala jsem kamna a přiložila do nich několik polínek z hromádky pod sedačkou. Po chvíli jsem vytáhla tašku a zkontrolovala, zda se nikdo nedívá. Takhle večer se mnou tramvají jelo jenom pár „divnolidí z MHD“. Unavená paní s těžkými nákupními taškami, brýlatý podivín s jednou o hodně kratší nohou obutou v koženém „kopytě“ a nějaký ušmudlaný bezdomovec s přerostlými špinavými nehty hřející si promrzlé dlaně nad kamny.

Rychle jsem sběračkou nabírala bramborákovou směs a rovnoměrně ji rozprostírala po rozpálené pánvi s olejem. Když jsem na Klamovce měla jednu stranu opečenou, obrátila jsem ho a v Motole už byl první bramborák hotový. Takhle jsem jezdila tam a zpátky po trase Anděl – Řepy, usmažené bramboráky balila do ubrousků a Jóžin hlídal.Tentokrát nás naštěstí nechytili.

 

7.6.2016
MED

Jdu na návštěvu ke své kamarádce Aničce. Stěžuju si na nedostatek peněz a dostavující se hlad. Zve mě k sobě dovnitř a s omluvou mi sděluje, že má jen chleba, med a zázvor.

„To vůbec nevadí Aní, i tak moc děkuju“ říkám, a rozkrajuju velkou kostku sladce zapáchajícího, avšak zároveň lákavě vonícího medu. Uvnitř ale spatřuju malé červy, jako bývají v třešních.

„Mám to vyhodit? Je to červivé.“ říkám kamarádce.

„Fuj! Vyhoď to. Já skočím do krámu něco nakoupit.“ říká Anička a odchází z bytu.

Vyhazuju jídlo do koše. Najednou zaslechnu bušení na balkónové dveře. Otevírám jejímu malému synkovi Vojtíkovi, který říká, že jde právě ze školky. Dost se divím, proč přišel domů balkónem, a ještě další věci mi tady rozhodně nesedí.

„Jak bylo ve školce Vojtíšku?“ ptám se.

„Jó, dobrý teto“ odsekává mi.

„Co jsi měl k svačince? Nemáš hladík?“ nenechávám se odbýt.

„Měl jsem takovou zvláštní svačinku“ odpovídá najednou se zájmem a podivným úsměvem. V očích se mu zaleskne cosi tajemného.

„Jakou zvláštní svačinku?“ ptám se nechápavě.

„No přece chleba s medem“ řekne opět drze.

Vojtík se chová velice divně, jako by to ani nebyl on.  Je hlučný a nepřirozeně rychle se pohybuje po bytě. Všimnu si, že má místo prstíčků malá chapadélka.

Běžím to říct kamarádovi Fífovi, který je tam na návštěvě se mnou. Sedí v křesle a já vidím, že něco jí. Je to chleba s medem, to co právě žvýká!

„Proboha nejez to Fí!“ vykřiknu.

Najednou se nad jeho postavou vymrští několikametrový lepivý jazyk připomínající ten lidský, patřící ještě několikanásobně větší čtvrtohorní vážce, co vylétla z obří slizké tlustostěnné květiny, která vyrostla z červivého medu v odpadkovém koši. Jazyk Fífu sroluje do ruličky a během vteřiny ho celého polyká. Po mém téměř stopadesátikilovém kamarádovi zůstanou na podlaze ležet jenom pantofle.

„To je můj kámoš!“ chlubí se malý Vojtík a ukazuje chapadélkem na svého nového mimozemského kamaráda.

 

7.5.2016
Bezlebková dieta

Vtip - Bezlebková dieta.jpg

7.5.2016
Lupy

Vtip - Lupy.jpg

8.3.2016
Šuškarda

V plyšových ponožkách a kostkovaným pyžamu

lehnu si do měkkoučký postele.

Přikryju se voňavou peřinou

a sleduju přehlídku svetrů.

Pod stojací lampou s béžovým cilindrem

se zaposlouchám do kočičího vrnění.

Když propadám se do snů

na návštěvu příjdou maličcí lupiči párátek.

S nimi příjde Huseník, Nevěstin závoj i Kejklířka.

A všude rozsypou Hvězdný prach.


Dobrou noc babi :-*

8.3.2016
Haluze

V pološeru při mlze

tancovaly haluze.

Rozcuchaný vlasy

a ve vočích ďasy.

Zuby nehty špičatý,

jejich tváře vysmátý.

Na polomrtvém těle

rajtovaly směle.

5.3.2016
Stopy ve sněhu

Bylo mrazivé páteční prosincové dopoledne a starej Blažek se právě probudil ve svojí špinavý pružinový posteli. Do místnosti s tapetama začouzenejma od kamen pronikalo nepříjemně ostré denní světlo. To asi spadla stará deka, co byla jenom tak strčená mezi okny namísto závěsů. Za celej svůj mizernej život nebyl Blažek schopnej přivrtat nad okna garnýže. Vlastně ani blbou vrtačku neměl. Se zavrzáním postele se posadil a opatrně se hrabal na nohy. Chytl se rukama za hlavu, která se mu motala jako při jízdě na kolotoči. Chaosem v místnosti byl dočista zmaten. No prostě typickej kocovinovej stav. Potřeboval se rychle vychcat, a tak vyběhl ven před barák. Ani obouvat se nemusel. Běžně chrápal v posteli v holínkách. Když rozepínal poklopec hrachově zelenejch kalhot pozašívanejch bavlnkou zjistil, že je pochcanej. V tom mrazu ho to hrozně studilo na prdeli. Rozhlídl se po venku a vychcal žlutý kolečko na čerstvě napadlý sníh. Pak se vrátil dovnitř do baráku převlíknout si kalhoty.

 

 Asitak před padesáti lety to byl celkem pěknej barák. Bejvalá nádražácká vechtrovna se zelenýma dveřma a oknama natřenýma barvou na vlaky.  Postupem času ale dům zchátral a stala se z něj barabizna. Blažek nebyl na práci stavěnej. Za mlada dělal pomocnýho dělníka u drah, ale pak to uhrál na invalidní důchod. Dokonce ani ten záchod tam za celý ty leta neudělal. V jedný jediný místnosti stála kuchyň s mycákem, pokoj i obejvák dohromady. A za květovanym závěšem byl smaltovanej kýbl na sraní. Na kanapi chrápala jeho žena. Škaredá a nemytá, tak jako on. Vlastně se k sobě hodili. Ale za tu řádku let se vyloženě nesnášeli. Ruku svírající nedopitou lahev od vína měla žena svěšenou z gauče dolů.

„Ta je zas zchlastaná... Hrozná ženská je to. Děs a běs mít takovodle starou, co mám já doma. A jakou zas dělala včera v hospodě vostudu.  Mlela samý kraviny, jazyk se jí plet. Chlastala rum za rumem a pak tam lezla po Vencovi, až sem jí musel dát facku. No žádná škoda to teda neni. “ vzpomínal Blažek na včerejšek. Pak dostal žízeň. Na lince se válela hromada neumytýho nádobí se zaschlejma zbytkama od jídla. A v tom nádobí byly ještě natípaný vajgly od cigaret. V oslizlym plechovym dřezu opláchnul jednu skleničku a napil se vody.

„Fujtajbl“ zabručel, když polkl a poohlížel se místo vody po něčem jinym k pití, co by se dalo ještě docvaknout z lahví stojících v zástupech všude kolem jeho postele. Objevil asi decku rumu. Což ho takhle po ránu mile překvapilo. Kouknul se na sebe do zašlýho zrcátka visícího nad dřezem, usmál se bezzubou hubou a říkal si, že by to dneska nemusel bejt až tak mizernej den. Ksicht si vomyl studenou vodou a zahnědlým hřebínkem učísnul dozadu štětky šedivejch vlasů do ulíznutýho mastnotou samodržícího účesu s pěšinkama od zubů hřebenu. Hodil na sebe zatuchlej vaťák s tmavýma skvrnama mastnoty na límci za krkem a na rukávech a vyrazil ven. Venku podrbal za ušima prašivýho vořecha uvázanýho na řetězu. Z psí misky vyklopil led a dolil mu novou vodu. Na zem mu hodil dvě hrsti granulí. Než nasednul na rozvrzanou ukrajinu, dožahnul zbytek rumu, aby zmírnil kocovinu aspoň do chvíle, než dojede na kole k Jednotě.

 

Do pokoje s tapetama začouzenýma od kamen prudce pronikalo denní světlo. Stará Blažková si rukama zakrejvala obličej, protože jí to vadilo.

„Asi zas spadla ta pitomá deka, co jí ten starej ožrala pořádně nepřidělal, doprdele...“ pomyslela si.

Vstala z kanape, promnula zalepený voči, nazula důchodky a vydatně se napila červenýho vína. Jak párkrát polkla, vobrátil se jí žaludek a mazala se vyzvracet do kýblu za závěsem. Teda většina toho šla do kýblu.

„Měla jsem si nejdřív aspoň uvařit kafe“ povzdychla si, když uviděla tu spoušť, kterou způsobila.

Jenomže kamna byly vyhaslý a s takovou kocovinou by nebyla schopná vybrat popel, ani třísky naštípat.

„Ten vochlasta! Ten starej idiot! Ani mi tu nezatopil a je fuč. Určitě už se zas někde nalejvá, hernajs!“ proklínala muže Blažková.

Vyblafla poslední startku, šedej cop převázala šátkem, oblíkla tlustou péřovku špinavou od sazí a vydala se do vsi. Když po cestě pomyslela na jídlo, zakručelo jí v břiše. Utáhla si opasek. Věděla ale, že nejdřív bude muset sehnat nějaký pití na spravení podrážděnýho žaludku. Po kapsách ani v hrnku v kredenci už nebyla ani komuna. Ani vratný lahváče už doma nebyly.  Na nádraží zrovna projížděla jedenáctka, co jezdí jenom ve všední dny. To si za těch třicet let, co tam bydlela, dobře pamatovala a uvědomila si, že musí bejt nejspíš pátek. Asi třínáctýho. A kolem toho datumu chodí sociálka.

Vrátila se proto a podívala se do schránky. Najednou pocítila nefalšovanou radost. V poštovní schránce byla už tejden očekávaná žlutočervená složenka. „Přišly peníze! Přišly peníze!“ prozpěvovala si.  „Vypadá to, že dneska nemusí bejt až tak mizernej den.“

Přešla koleje, minula nádraží a pospíchala do vsi rovnou na poštu. Tam maj dneska jenom do dvanácti. U Jednoty potkala starýho. Dřepěl na lavičce ještě s jinejma dědkama a chlemtal pivo. U nohy mu stály už dvě vypitý flašky.

Vo nic se ho doprošovat nebude, to nemá zapotřebí. Nic neřekne o penězích. Akorát by jí je sebral, až mu dojdou drobný. Na poště vyzvedla svý čtyři tisíce a šla do hospody na návsi, kde bylo už otevříno. Hnedka ze startu si objednala pivo, polívku s rohlíkem a velkej rum. Chlastala a ládovala se. U stolu seděla sama. Nikdo si k ní nepřisedl, protože smrděla mourem a močovinou. Hostinská štouchla loktem do hostinskýho, aby se šel zeptat, jestli má ta Blažková vůbec na zaplacení, když si vobjednává chlast, polívky a teď ještě k tomu jitrnice.

V tu chvíli, když se jí hostinskej ptal, jestli má čím zaplatit, vešel zrovna jako na potvoru do hospody starej Blažek ještě se dvěma dědkama. Blažková musela peníze přiznat. A tak si začali vobjednávat i všichni tři dědci.

Brzo účet přesáhl tisícovku. Na lístku už byla pěkná nejen pivní zahrádka. A jak už to tak bejvá, když spolu žijou dva alkoholici, (von teda kolikrát stačí jeden), ale když jsou k tomu alkoholici voba dva, a ještě k tomu chudý, tak je nevyhnutelný, že se začnou hádat. Ať už kvůli chlastu, nebo penězum, to máte jedno.

„Takhle za chvíli mít peníze nebudem!“ začala Blažková. „Už je sakra nezvi, copak nevíš, kolik to bude stát?! A co nám potom zbyde?“

„Když nemáš na chlast, to sou ti dobrý, co babo?! Dyť sou to kamarádi!“ utrhl se na ní Blažek.

„Tvoje stará je pěkná megera.“ přidal se jeden z dědků.

„Kup nám ještě jednu rundu Růženo a neděleeej...“ zkoušel to jinak druhej dědek.

„Tak aspoň ještě pivíčko...“ škemrali dědci, co si už svoje peníze prochlastali.

Ale Blažková se nedala. Bylo jí jasný, že jedním pivem to nekončí. Zacálovala na baru útratu a z hospody se nenápadně vypařila. Ať si chlastaj za co chtěj.

 

Cestou domů si v krámě sebou ještě koupila flašku vodky. Hnedka jí načala a těšilo jí, že jí má jenom sama pro sebe a nemusí se s nikým dělit. Prosincovej den se schyloval ke konci. Slunce už zapadalo za obzor, sníh se v jeho západu třpytil a křupal pod nohama. Doma si Blažková pustila rádio, dřepla si na kanape a mezitím, co pokuřovala startky, ztrestala zbytek čtyřicetiprocentní vodky. Pak vytuhla hlubokým opileckým spánkem.

 

Zanedlouho do bejvalý vechtrovny dorazil starej Blažek a uviděl svojí chrápající ženu. Doma se svítilo a vyhrávalo rádio. Neprobudil jí ani jeho hlučnej příchod. Byl pěkně vytočenej, že žena zmizela i s penězma. Hostinskej je odtamtud velice brzo vykopnul. Chovali se tam jak dobytek, vopruzovali ostatní hosty, rozlejvali pivo a nakonec neměli čím zaplatit.

Kolem projel rychlík v sedm, kterej tam nestaví, tak hlasitě, až nadskakovaly v kredenci skleničky. Blažková pořád nic.

„Ty ses teda zase zřídila bábo!“ zahalekal chraplavým hlasem Blažek. Ale žádná reakce.

„Koupíš si vodku a mně nedáš ani loka ty mrcho lakomá!“ Nepřestával.

Zase se ani nepohla? Vždyť jí nazval mrchou a ještě k tomu lakomou. To už mu nedalo. Šel k ní a sebral jí z ruky láhev. Bába však ležela úplně tuhá. Sáhnul na ní a zjistil, že je úplně studená. Jako ty jejich kamna.

„Krucinál bábo, dyť tys nátáhla bačkory!“ Chvíli s ní třásl, posadil jí, ale její bezvládné tělo se jen svalilo zpátky na kanape.

„K čertu s tebou bábo lakomá! Kdybys tu vodku nevymlaskla sama, nemuselas takhle dopadnout. Co já tady s tebou budu dělat?! To bych snad ani neusnul!“

 

Zabalil Blažkovou do tý starý deky, společně s rejčem a lopatou jí naložil na káru a rozjel se na hřbitov. Byla těžší než pytel brambor. Byla to pěkná fuška dovízt jí na hřbitov, co je víc než kilometr daleko, neprotaženou cestou. Pořád se rozhlížel, jestli ho někdo nevidí, ale naštěstí byli všichni zalezlí doma v teple u televizí. Brzo uviděl voprejskanou hřbitovní zeď. Otevřel těžká zdobená hřbitovní vrata, která pod svou tíhou jako by zasténala. Spatřil hroby s věnci a svíčkami, jejichž plamínky tančili v lehkém vánku. Pod svitem měsíce z náhrobních kamenů zřetelně vystupovaly nápisy jmen zemřelých lidí. I on tady bude jednou ležet, napadlo ho. Až ho z té představy zamrazilo.

Na hřbitově za mrazivého prosincového večera byla velice zvláštní atmosféra. Hrobové ticho jen párkrát přerušilo psí zavytí nebo soví zahoukání. Duše zemřelých jako by ho sledovaly a celý ten hřbitov na něj působil velice tísnivě. Zapálil si cigáro a přemejšlel, co teď dál udělá. No co. Stará se uchlastala. Je mrtvá. A mrtví patří na hřbitov. Na funus nemá. Zkusí jí zakopat sám.

 

Našel volnej flek pod stromama, vzal rejč a pokusil se ho zabořit do země. Půda byla ale úplně promrzlá. Kopat se nedalo. V tom mu přejel po zádech mráz. Jako by mu někdo sáhl na rameno. Otočil se, ale nikoho neviděl. Přepadl ho strašný děs. Rychle vyložil ženu z káry, položil jí na jeden z hrobů, do káry naházel lopatu i rejč, popadl jí a uháněl domů na nádraží. Co bude s bábou dál mu v tu chvíli bylo docelo jedno. Ujišťoval se, že se o to postaraj lidi, co příjdou ráno na hřbitov. Bude jasný, že on za její smrt nemůže. Každej přece dobře věděl, jak moc chlastala. Nebudou se divit, že je po ní. Hlavně, že s mrtvou bábou nebude muset strávit noc. Ještě by ho strašila a dávala mu to za vinu.

 

Doma si lehnul v botách do postele, zakryl se novinama a brzo usnul.

Na malém vesnickém hřbitově se za svitu plápolajících svíček po pár hodinách hroznou zimou probouzí stará Blažková, na kost promrzlá. Kdyby neměla v krvi přes čtyři promile, jistojistě by tam umrzla.

Vyděšeně zírá kolem sebe, kde že se to právě nachází. Nemůže uvěřit vlastním očím.

„Co dělám na hřbitově? Kde jsem se tu vzala? Dyť sem byla doma. To přece neni možný, že bych tady usnula? Málem sem tu umrzla!“ drkotá zubama, zabalená v dece.

 

Se zavrzáním za sebou zavírá těžká hřbitovní vrata. Jde úzkou pěšinkou domů. Tak úzkou pěšinkou s vyjetýma kolejema, kterou by mohla projet tak maximálně kára. Následuje nějaké stopy ve sněhu. Ty stopy směřují pořád rovně až k nádraží. A najednou jí to dojde.

„Dědek mě odvezl na káře na hřbitov! Myslel, že sem mrtvá!“ Dostane na Blažka příšernej vztek. „To snad neni pravda! Myslí, že sem mrtvá, nikoho nezavolá a vodveze mě na hřbitov! Plácne tady se mnou a sere na to! Zmetek jeden! Jen počkej dědku, todleto ti teda nedaruju.“

 

Přidá do kroku a míří kolem Jednoty Nádražní ulicí domů. Veme za kliku, dveře se rozletí. Celá rozlícená vidí dědka klidně chrápat vobutýho v posteli. Přes břicho má noviny, vlasy rozježený, pod hlavou umaštěnej polštář vod nemytejch vlasů, všude kolem vychlastaný flašky a ten bordel. Ten bordel a špinavý nádobí s vajglama. Ve vočích má Blažková vztek. Cití k němu jenom nenávist a zášť. Popadne jednu flašku a v totálnim afektu – švih! A znova švih přes hlavu. Blažek vytřeští oči. Ve výraze úlek momentu překvapení. Po spánku mu stéká čůrek jasně červené krve. Ruce před sebou v křeči svírají noviny. A do třetice nejsilnější úder flaškou do hlavy. Jeho výraz tváře se mění na neurčitý. Ruce se svezou volně podél těla a pouští noviny na zem. Oči ztrácí jiskru a pomalu pohasínají. Potom už jen tupě zírají do prázdna.

Blažková na něj chvíli kouká, pak sáhne pro krabičku a zapálí si startku. Pak starýho převalí z postele na káru a veze na hřbitov. Drží se vyjetých kolejí, a tak cesta ubíhá celkem hladce. Otevře těžká zdobená vrata a vyloží dědka na hřbitově na jednom z hrobů.

„Dneska jsem si ještě ani neuvařila to kafe. Bez pořádnýho kafe by to byl koneckonců mizernej den, a ten já mít nebudu.“

 

3.3.2016
Chilli/Litchi

Je libo chilli či litchi?

Čili litchi či chilli.

Čili chilli bo litchi.

 

28.1.2016
Pohádka o pánovi, kterému vadil sníh

Žil byl jeden pán, a ten šel po Andělu a měl roztažený deštník, když trochu sněžilo.

28.1.2016
Myšlenky rozumného člověka

Jsme tak chudý, že musíme nechat provést kastraci na splátky.

Ale ještě ne tak chudý, aby se to netýkalo pouze našeho psa.

Kastrace je záležitost, která se nedá provést nějak postupně,

úměrně výši možných finančních prostředků, proto ten úvěr...

Milý křížený pejsku, loučíme se s tvýma kulema, který byly všem na obtíž,

vlastně včetně tebe samého, a ať jsi brzy fit !

21.1.2016
Výmluvy černého pasažéra

Když jsme šli do kina Světozor,
chytnul mě po cestě revizor.
Pan revizor má doma televizor.
Ten já ale nemám,
lepší zábavu si hledám.

Když jsem hledala validátor,
lístek mi sežral aligátor.
Do bezpečí na eskalátor!!!
Po cestě spadl mi inhalátor...

Zasranej OUPNKRAD
ten fakt nemá lidi rád.

21.1.2016
Pohádka o paní, která se bála, že uklouzne

Byla jednou jedna paní, a ta šla velmi pomalu po Arbesu a držela se zábradlí.

25.8.2015
Jsem míň než pes

Jsem míň než pes,

jen nemám němou tvář.

Jsem hluboká prázdnota,

kterou nikdy neshledáš.

Jsem míň než nic,

a komu na něm záleží ?

Jsem opuštěné město,

co nikde neleží.


Jsem částečka prachu

lidskému oku nepatrná,

jsem zrnko písku

a mizím v mořských vlnách.

Jsem bezcenná cetka

jentak vyhozená,

jsem použitá štětka,

 - nehodnotná žena.


Jsem smítko, co smeteš

z klopu svýho kabátu.

Jsem někdo, kdo nesměl

ani jednou vidět svýho tátu.

Jsem někdo,

s kým se slova zbytečně neztrácí

jsem ten,

komu se mlčení vyplácí.


28.7.2015
Karneval myšlenek

V tramvaji do Motolny Vozol hodiny ukazovaly o 16 minut víc než na mejch hodinkách. A tam se to začalo rozjíždět. Ocitám se v čajový smyčce, a to nevěstí nic modrýho. Co je to vlastně to „nevěstí“? A kde na nevěstě se nachází? Dělá si ze mě čas prdel? Nebo snad tramvaják? Chvěju se jak ratlik a shánim se po zlatavym moku, co hází jiskru v oku. Asi jsem dost pomatená. Stačí, že nosim vysmátý kalhoty. A opravdu to neni jenom póza. A Motýlie, ta koza, tak ta mě vždycky rozesměje. Vypadám dobře, a taky to dobře vim. Jsem lvice. Buď vrnim nebo koušu. Jsem vždy připravena chňapnout. Přesto pochyby tancujou v hlavě a maj tam svůj pochybnej karneval. Barevný krepáky se třepetaj a mým momentálním úkolem je udržet si kázeň mezi karnevalisty. Však je to úkol dost obtížnej. Každou chvíli někdo z nich vykřikne: Kdy už mi dáš konečně čínskou vázu plnou fialek? Nebo: Kdy už mě konečně vyjebeš mackem mocně? ...Zase ta travička… a koupelna je stavoměr. A taky se tam stává nejvíc smrtelnejch úrazů. Zvlášť v podroušenejch nočních hodinách. Uděláme si zajímavej večírek? Tak já začnu. Odšroubuju krytku secesního lustru a všechny malý mrtvý mušky ti nasypu do pití. Někdo říkal, že je to prej účinný afrodiziakum…Snad si toho nevšimneš a vypiješ je. Snad nebudeš mít potom mušky mezi zubama. Snad se nám zauzlujou jazyky. Snad potečou potoky… Potoky z nás a našich emocí. Snad bude Blondýna hodnej a nebude skákat. Snad si u toho neuprdnu… Snad neusneš… Snad ne. Bude to ještě dlouhá cesta Bastiene. Tak jenom půlku … Delší, za to horší cesta. Musíš se snažit! Nepodlehnout smutku. Seš můj přítel, mám Tě rád! Seš samet. Seš samec, kanec, myslivec… To všechno seš. Ty a Ty a Ty! Prstem se neukazuje… Chci česat poníka. Fialovym hřebínkem. A nakonec mašli. Wow! Sluší… Pustim si k večeři čardáše. Dnes mám totiž výbordelnou náladu. Asi si dám dvoje housle pod bradu. Polochtám tě šmitcem. Rejpavej rep, víš? … Něco štrachá v šuplíku … Tak vezmu za kliku a ...Baaaaaf !!!! Chci si hrát, nic víc. Mám na půdě pěkný masky. Já půjdu za Hermionu a ty si běž za co chceš. Pojď kašlem na lambádu, uděláme karneval.

8.4.2015
Ahoj

V zdravém těle zdraví duch.

V nezdravém nezdraví ...

7.4.2015
" ? "

Dotykem ruky
řekneš mi otazník.
Pohledem očí
proč se usmívám?
Úsměvem jiskřičky
ve tmě si ožijou,
přeskočí do vlasů
a hlavy motají.
Ještě bych tu stála
a koukala a koukala.
Co říkáš nevnímám,
moje hlásky utekly.
Barevná žárovka 
středobod Vesmíru,
pro tu chvilku prchlivou.

1.4.2015
Mihule

Mihule potoční

mihla se potokem.

Že musí na oční

s monoklem pod okem.

28.3.2015
Rozpouštění

Myšlenky se rozpíjejí

jako vodovky zapouštěné

konečky štětce na mokrém papíře.

Slévají se jedna v druhou.

Proud teplé vody

vymývá napětí z vlasů.

Oranžová prostupuje žlutou

jako rozpínající se žilnatina listů.

A původně bílá čtvrtka,

tak jednoznačná a jasná,

si oblékla háv teplých barev.

Utiš se, notak …

Ne! Ještě jsem o tom nestihla napsat báseň!

Nebraň se klidu.

Proč vzpouzíš se ?

Růžová, červená …

Ty se normálně bojíš!

Přiznej si to.

Vínová, fialová, modrá …

Neumíš vychutnat klid.

Chtěla jsem Vám barvitě popsat,

co je to ponížení.

Ale už ho rozpustila voda.

18.3.2015  (upr. 2.4.2015)
Grilovačka!

Pondělní večery přinášely Bláznům radost z možnosti kreativně se vyžít ve společnosti podobně orientovaných mladých umělců, nebo jen tak popít a odreagovat se s přáteli v malé hospůdce Malá Jarka. Nadšeně kolektivně pracovali na různých projektech a dílech, a těšili se z pozitivních i rozpačitých reakcí jejich čtenářů a fanoušků.

Skupina Blázni.cz byla otevřená novým výzvám i nově příchozím spřízněncům, jež pravidelně zasvěcovali ke spolupráci v jejich počínání.

Manky byl toho večera jako vždy v dobré náladě, sršel nápady a překypoval tvůrčí energií. Čurda vyprávěl zážitky z Muzejní noci pobavené Berče, kterak všechny exponáty ožily a navíc to rovnou rýmoval. Hrabě Hugo Teror, jak se mu přezdívalo, zrovna dorazil z nějakého Woodstocku podobnému víkendu, a snažil se umotat si špeka ještě rozklepanýma rukama, aby následně mohl přednést své básně, které po ránu napsal na kus toaleťáku v kadiboudě. Leontýna nám přinesla ukázat svojí novou sochu Hlemýždě, kterou vyráběla na nedělním sympossiu sochařů na vysquatovaném hradě v Beskydech z vypitých plechovek od piva.

Pan Žu dnes dorazil normálně v županu a cosi brnkal, Varlata k tomu zpíval, Gabriel v klobouku je doprovázel na kytaru a Pítr hrál na klavír. Duri s Machnou konzultovali v jakém stylingu bude nové číslo časopisu, a přitom kouřili jednu cigaretu za druhou. Candie si něco zapáleně zapisovala do barevného sešítku. Flinstounovi se mezitím spokojeně vzájemně krmili klobásami s rohlíkem a ostatní členové redakce jim záviděli prospaný víkend. Na baru popíjela skupinka rozjařených dívek. Kytka, Kedlubna a Pankerka už začali zase panákovat.  "Zejtra je bude jistě bolet hlava", pomyslela si Berča. Neměly ani ponětí, že redakce plánuje, na kterých akcích se bude vystupovat.

Do toho všeho dorazil tmavý kluk jak hora. Zarostlý jako lesní muž. Hrubá černá srst mu rašila ve tváři, na velkých uších i po celém statném těle. Mávnul tlapou na vrchnícho, aby si poručil černé pivo.

"Černý dneska nemám" houknul na něj barman.

"Světlý já vole nepiju", zahučel obr. "to mi dej radši červený víno!"

Kedlubna šla rychle pro červený do večerky ku spokojenosti hosta.

Ten večer měli totiž jenom bílý...

Hromotluk si vyžádal dvě židle, protože se na jednu nevešel a přisedl si. Představil se jako Šrek a řekl, že sleduje Blázny na webu už delší dobu, a že se mu jejich dílo velice líbí. Potěšení Blázni se s ním rychle seznámili a dál se věnovali svým činnostem.

Manky se obrovi nepřestal věnovat. Po celý ten večer si s ním povídal. Holky si mezi sebou šuškali cosi o vlčím sydromu, nikdo se však Šreka ze slušnosti nezeptal, jak to, že je tak chlupatý. Bylo jim celkem jasné, že se ho na to musí pořád někdo hloupě ptát.

Šrek s nimi strávil veselý večer, jako už dlouho nikde nezažil. A tak když byl na odchodu domů, prohlásil směrem k Bláznům:

"Ste dobrý lidi vy Blázni, vole. Za to, že ste mě nikdo vole neprudil jak vypadám, tak vás tady šecky zvu na vole grilovačku! Bude to vo víkendu za tejden v Čertový skále. Je to takovej náš malej ranč. Budou tam fajn lidi! Fakt jako vole doražte, pošlu Vám na fejsbuku vodkaz s mapkou, kde a kdy. Můžete se tam předvést jak ste dobrý!"

A s úsměvem a pís posunkem odešel.

 

Týden utekl jako voda. Všichni Blázni si připravili s čím budou vystupovat, holky dovezly i obrazy, že by tam v přírodě udělaly vernisáž. Nakoupil se chlast i limonády, uklohnily se různé marinády, nakrájela zelenina do platových krabiček, a taky donesly brambůrky.

Skupina mladých kreativců se sešla odpoledne na Smíchovském nádraží, koupili si skupinovou jízdenku do Čertovy skály a společně vyrazili na grilovačku.

Na poslední chvíli, když už se vlak téměř rozjížděl, dorazila udýchaná Motýlie, že se o výletě dozvěděla pozdě, ale přece! Všichni jí nadšeně vítali a obdivovali originálnost čelenky s kočičíma ušima.

Už ve vlaku byl srandy kopec. Kýťa s Kedlubničkou kouřili jointa z okýnka vlakového kupé. Hugo pojídal houbičky a vyprávěl příhodu, která se mu stala v lese, když je sbíral.

Pankerka na nádraží z koše vyfárala pruhovaný svetr a obdarovala s ním kamaráda Freda, který si ho bez okolků rovnou oblékl a liboval si, jak se mu náramně hodí k čepici.

 

Cestou z nádraží na rozcestí potkali podivného člověka. Štrádoval si to k Čertově ranči stejně jako oni. Byl velký, černý, chlupatý, při chůzi občas povyskočil, a přitom vydával hýkavé zvuky. V igelitovém sáčku si nesl z nedalekého obchodu drobný nákup. Půlku chleba, plnotučnou horčici, křen ve skleničce a nakládané okurky.

“Dobrej blázen jakoooo...!" prohlásil Hugo a ostatní se tomu lehce pochichtávali.

Ušli už dobrý kus, vzali to zkratkou (byla to sice delší, za to horší cesta...)

a před očima všech kamarádů se rozprostíral fesťák na ranči.

Už u vstupu je vítal Šrek s kelímkem v ruce. "Sem rád, že ste volee přijeliiii ...!" a usadil je na lavičky blízko pódia. Blázni se rozhlíželi kolem. Na celém fesťáku byli jenom takový jako podivíni...

Čurda si sedl přímo ke grilu, aby mohl být případně nápomocen a vybaloval marinády.

Veliký gril obsluhovala strašně chlupatá silná holka. Roštovala ho, aby nabral správný fajrunk. Měla hodně výrazné nadočnicové oblouky, napadlo ho...

Poblíž mezi keři se na ohýnku rožnil obrovský kus masa. Dva silní chlupatí "australopitékové" točili naproti sobě klikovou hřídelí. Menší chlupatý klučík maso potíral grilovacím kořením. Candie vybalila z batohu prozatím oplatky, a s ostatními pár Blázny se do nich pustili. Jeden chlupáč k nim s rozčíleným výrazem přistoupil a se špatnou artikulací na ně rázně houkl:

"Co to tady jíte!?"

Candie špitla: "Jenom Dellisu, ..." a rychle zmuchlala do kapsy obal.

Chlupatej něco zavrčel a odkráčel k ohništi. Opodál Šrek s úsměvem rozdával holkám pečená játra na papírových táccích.

"Chcete k tomu hořčici nebo kečup?" zeptal se a krájel přitom krajíce chleba.

Tak si řekly o obojí, jestli tedy můžou.

Motýlie a Manky maso odmítli s tím, že jsou vegetariáni.

Černí hromotlukové na ně udiveně zírali a vypadali, že se jim to vůbec nelíbí a jejich odmítnutí považovali za nepřípustnou urážku. Ani Šrek už se tolik neusmíval a se zájmem si vegatariány prohlížel.

Duri se pustila do jatýrek. Chvíli jedla a pak prohlásila: "Takový suchý je to, prostě játra no...",

a namočila víc do kečupu.

Jiní blázni mezitím stáli frontu na pivo, aby se osvěžili před vystoupením.

Manky se zeptal Šreka, jak to bude probíhat a kdy budou Blázni na programu.

"Až příjde ta správná chvíle" odpověděl mu na to Šrek dramaticky a odebral se dozadu za pódium, aby dal pokyn vystupujícím, že můžou začít.

"To maso je ňáký divný Kalimeee, nezdá se ti?" řekla Kýťa Pankerce, která se v tom taky nimrala.

Zazněly údery bubnů, australopitéci utichli a rozevřela se doteď zatažená opona nad pódiem. Tam na několika desítkách kůlů byli napíchaní lidé. Černí chlupatí poloopičáci, černoši a černošky, taky turisté světlé pleti v roztraných sportovních bundách.

Někteří byli už jistě mrtví. Jiní v limbu. Ti doposud živí měli v ústech roubíky, aby tolik nekřičeli. Z některých už zbyly jenom kusy, měli vybrakovaná břicha, a další se udili v kouři. Na jednom kůlu byl dokonce lidský kebab, který má Duri jinak tolik ráda, a často si ho dává na Andělu nebo Václaváku po cestě z práce. Tam ho mají totiž nejlepší. Tentokrát na něj chuť opravdu neměla. V údivu jí vypadl z pusy nerozžvýkaný kousek pečených jatýrek.

Fred se zakuckal chlebem a silně se rozkašlal. Jeho manželka mu bušila do zad, aby se nadechl. Gabriel si sám sobě vylil pivo na hlavu, aby se probral z údivu.

Otřesený Hugo řekl: "Ty voleee, tak to je nouze..."

Duri zašeptala směrem k Leontýně: "Zavolej policajtyyy....",

zatímco Machna už štrachala mobil v kabelce.

Všichni byli k smrti vyděšení a šokovaní nad tím výjevem, který se jim právě rozprostíral před očima. Začali vduchu panikařit.

Chlupatí obři a obryně na ně najednou zaměřili svoji pozornost. Všichni se na ně dívali a nic neříkali. Jen z pódia byla slyšet hudba, kterou vyluzovaly bubny a bonga.

 

(Šmik, černo, dramatická odmlka)

 

… Chlupatí obři a obryně na ně najednou zaměřili svoji pozornost. Všichni se na ně dívali a nic neříkali. Jen z pódia byla slyšet hudba, kterou vyluzovaly bubny a bonga.

 

Z nedalekého křoví celou situaci sledovali Jan ZPralesa a Feminik. Dnes téměř neviditelný. Trochu se opozdili, nestihli vlak a jeli až dalším. Celou situací byli stejnětak zděšeni a nevěřili vlastním očím. Rozhodli se čelit hrozícímu nebezpečí.

Opatrně a nepozorovaně se odplížili na nedaleké parkoviště, kde z dodávky zrovna vykládali aparaturu Hanus s Ródiakem. Rychle jim řekli, co se děje. Málem jim vypadli oči z důlků, ale hned jim to uvěřili, když vyslechli naléhavý tón hysterického Feminika.

"Sakra, potřebujem pořádnej plán!" řekl Hanus rozhodným hlasem.

Jan mezitím pro jistotu zavolal celou policejní eskortu.

"To sou snad kurva ňáký mormoni nebo co, sakra!??" otřel si Ródiak pot z čela šátkem.

Pak si narovnal brýle na nose a zařval:

"Jedem!"

Další tři Blázni naskákali do dodávky a rozjeli na pomoc svým přátelům.

Ródiak přišlápl pedál k podlaze a začal hlasitě troubit na klakson dodávky.

V plné rychlosti to napálil do největší skupinky lidožravých obrů.

Jednomu z nich to z tlapy vyrazilo hamburgr, do kterého se hodlal právě zakousnout.

Kečup vycákl a ohodil ty další. Jednomu stojícímu opodál se kečup dostal do očí, což ho na malou chvíli oslepilo. Toho využil pohotový Čurda a přetáhl ho kyjem přes hlavu, až to zapraskalo.

Dvě chlupaté mrchy skončili pod vahou obřího grilu. Jen to zasyčelo.

Některé holky vylezli na strom, kde byly jakžtakž v bezpečí. Pokud se za nimi snažil nějaký lidožrout vyšplhat, bouchali ho kabelkami přes ruce, nebo pálily zapalovačem.

Fred Flinstoun vyřídil hned dva tupce, když se na něj vzájemně rozeběhli, on uskočil a oni do sebe narazili. Pak je nechal vykoupat v rozžhaveném ohništi.

Flinstounová je píchala napichovákem na rožnění a Čurda s Mankym je dobíjeli kyjema. Ještě pořád jich tam zbývalo víc než dva tucty a ze všech stran na Blázny útočili.

Pankerka jednu obryni polila z dálky kořalkou a cvrnkla po ní cigaretovým vajglem. Ta okamžitě vzplála, začala pobíhat, od ní chytla opona na pódiu a okolní keře.

Kedlubna na dalších pár rozzuřených kanibalů vychrstla hrnec vařící polívky, což jí přišlo škoda, ale nedalo se nic dělat.

Mezitím Hanus s Ródiakem vytáhli hudební nástroje a začali hrát "Bláto z Marsu". Ohlušující pronikavé tóny rvali těm barbarům jejich velké černé uši. Bláznům skladba dodala sílu a notovali: "Proměnim se v netopejra...", a Hugo tancoval kolem ohně, co mohl, a v rukou svíral znak míru.

V tom z Hanusovi dodávky vylétlo hejno netopýrů a ti dělali na lidožravce nálety. Zamotávali se jim do srsti, kousali je kam jen mohli a všechny je tak zmátli, že už nebyli schopni útoku. Konečně všichni uslyšeli sirény policejních hlídek. Tentokrát jim ty zvuky připadaly jako rajská hudba. "Policie! Naše spása!" Volali Blázni.

Ti lidožrouti, kteří ještě mohli, utíkali. Ale to jim nebylo nic platné.

Policejní orgán využil přiměřených donucovacích prostředků ...

 

 

10.2.2015
12 blázínků

Jeden malý blázínek

spolknul ostrý kamínek.

Vykakal ho do záchoda,

nebyla ho žádná škoda.

 

Druhý malý blázínek

rozdělal si ohýnek.

Hlásili to hlásiče,

zavolali hasiče.

 

Třetí malý blázínek

nadělal si do plínek.

Umyli ho ve vaně,

tvářili se mazaně.

 

Čtvrtý malý blázínek

stavěl z kostek komínek.

Bráška mu ho rozkopal,

a ještě se tomu smál.

 

Pátý malý blázínek

zakop venku o mlýnek.

Stalo se to na rohu,

dostal sádru na nohu.

 

Šestý malý blázínek

měl několik bedýnek.

Bydleli v nich pavouci,

složili se na kauci.

 

Sedmý malý blázínek

se jmenoval Budulínek.

Nedal lišce hrášku,

ani kaši v prášku.

 

Osmý malý blázínek

byl najednou tatínek.

Měl výpadek paměti,

a teď platí na děti.

 

Devátý malý blázínek

měl pár pravých holínek.

Kde má ty dvě levý,

to prej vůbec neví.

 

Desátý malý blázínek

spadl do psích hovínek.

Letí za ním hejno much,

zamořil nám tady vzduch.

 

Jedenáctý blázínek

dojil mlíko z vemínek.

Kočky mu ho vypily,

a dělaly, že to nebyly.

 

Dvanáctý malý blázínek

vypil piva kelímek.

Vyčůral se u plotu

a dostal za to pokutu.

 

Dvanáct malých blázínků

prostě trochu smůly mělo.

Lepší je se tomu zasmát,

než by se Vám brečet chtělo.

 

 

 

23.10.2014
Medvídek

Volaný účastník je instrumentálně nedostupný.

Hrát si nebude.

Opakujte prosím naléhání později.

Můžete si zatím zkusit hrát sami.

Nebo se alespoň naoko uklidnit.

Pro příště se věnujte zásadně pouze jedné hračce či nástroji.

Ve světě hraček je to pevným pravidlem.

Je potřeba věnovat jim náležitou péči.

Zvláště, jedná-li se o plyšáka.

Vyberte proto prosím vhodného medvídka.

Uvědomte si, že ho budete mít dlouho.

Vypadávající plyš včas vložte zpět do bříška

a důkladně zašijte.

Hračku uržujte v teple a suchu.

Perte na 30 stupňů, raději bez ždímání.

A dostatečně ji hlaďte.


Sněte si o čem chcete.

Tuto možnost vždy máte.

 

5.8.2014
Astrální sen

Zdál se mi velmi intenzivní, na emoce a prožitky bohatý sen.

Vnímala jsem všechny jeho barvy, vůně, a dokonce i doprovod hudby. Byla jsem nešťastně zakletá v malou mořskou vílu. V konfliktu s nějakou ženou, možná svojí matkou. Vybavuji si, že chodím v bílých šatech po hnědošedivé pláži, jejíž obzor splýval s těžkým a nízkým nebem stejné barvy.

Ostré kamínky hrubého písku se mi zařezávají do bosých nohou, které mi najednou oplachuje mořská pěna. Porušuju kletbu, opouštím souš, vrhám se do moře, a na malou chvíli pak zkouším i chodit po vodní hladině. Deštivé smutno přetíná smích sirén.

V tom tuším zásadní změnu. Obrat jinam. Něco mě paralyzovalo do úplné nehybnosti. Moje tělo jako z kamene leží volně ve vzduchu položené na zádech, jako když splýváte na vodě. V ten okamžik si uvědomuji, že jsem vesmírnou součástí vyšší síly. Najednou se pouze má mysl octne ve tmě. Jsem v naprosté tmě prostoru existenční prázdnoty. Objevuje se přede mnou geometrický květinový obrazec s kulatým středem, z něhož se na mě dívá reálné lidské oko. Mám pocit, jakoby byl velký soud. Pro správné vystižení tohoto pocitu v našem světě vhodné slovo nemáme. To je právě na tom to zvláštní. Je to úplně nový pocit, někde na pomezí dvou dimenzí. Až mrazí… Obrazec je sytě zelené barvy. Má pět pravidelných cípů okvětních lístků, a v každém z nich jsou již další dívající se oči.

Následuje další obrat. Uvědomění si, že tohle není opravdové, že je to sen. Sen, který mohu najednou ovlivňovat. Jsem vesmírná bytost a mohu astrálně cestovat. Pod tíhou intenzivního prožitku však volím cestu do bezpečí. Tedy možnosti probudit se.

Přenesla jsem se zpátky do bdělého stavu. Otevřela strachem z nového poznání vytřeštěné oči. Dívám se oknem do vlhké a mlhavé srpnové noci na ulici, lehce osvícenou třpytem pouličních lamp. Právě probuzená obrazotvornost mojí fantazie si se mnou ještě dostatečně pohrává. Podstrkuje mojí mysli představy o nereálných stvořeních z jiných světů, které se mohou zničehonic v jedné vteřině prudce objevit za okny do mé ložnice. Se zatajeným dechem se dokonce leknu svojí kočky na okenním parapetu, než jí potom s velkým oddychnutím poznám.

Vstávám si zapálit cigaretu. Obava z dalšího snu mi nedovolí znovu usnout. Ještě teď cítím, jak mám na temeni hlavy otevřený kanál pro spojení s Vesmírem. Jak mi jím z hlavy proudí energie. Vím, že v té dimenzi, kde jsem se před chvílí ocitla, by ta energie měla sytě zelenou barvu, a svítila by jako lampa do nekonečné temné prázdnoty.

 

Tak kam to bude příště?

 

(Bohužel se mi nepodařilo do tohoto textu vtlačit poznámku o tom, že Bůh není černoška.)

 

23.7.2014  (upr. 24.7.2014)
Praha je zábavná

Je parnej červencovej den. V Praze to žije.

(Ne)funguje tu teď prázdninovej provoz a turisti jsou jak padlý na hlavu.

Jedu do Thomayerky na JIPku odvízt nějaký věci svýmu klientovi, kterej málem umřel,

díky přístupu našeho zdravotnictví, ale o tom třeba jindy.


Tam, ani v nemocniční kantýně se nestalo nic zvláštního.

Ani na poště mě nevytočili, ani pak v dárcovskym centru krevní plasmy.

Teda až na to, že mě vyvolali k odběru jako pana Hauptvogela, ale to jsem přešla slovy:

"ano tady, ale zatím jsem Hauptvogelová, než moje změna pohlaví bude kompletní."


Mám ještě chvíli čas, a tak si nechám změřit tuk v těle zdarma.

Sdělujou mi, že je to se mnou špatný, že je to pětka, což je ta nejhorší kolonka v tabulce.

Tuku mam 35% a cejtim se prej na 39 let. Daj mi na sebe kontakt a já jdu na odběr.


Po úspěšném odběru, se zimnicí a ve svetru potkávám nesympatickýho šampóna,

kterej mě nekompromisně zastaví a ptá se, zda navštěvuju obchodní centrum.

Odpovídám, že ano, ale velmi nerada. Vytahuje kytičkovej parfém a ptá se,

"Jestli mi může nastříkat na ruku." Odpovídám, že v žádnym případě, že to totálně nesnášim.


Pokračuju dál do metra na Chodově, kupuju si čokoládový tyčinky s končící lhůtou trvanlivosti (po třech korunách), a potkávám žebrajícího pána. Neřekla bych, že bezdomovce, spíš takovýho vykuka, co shání na víno. S úsměvem mu vhazuju do nastavený kšiltovky jednu z tyčinek, a přeju mu, ať se hlavně nají.

V metru si ke mně přisedne starší pán, kterýmu čouhaj z pod kraťásků pruhovaný trenýrky. Vytahuje silnou lupu na čtení dnešního Blesku. Co chvíli mu část novin padá na zem. S úsměvem mu je několikrát podávám.

Na Pavláku nastoupím do výlukové desítky na Řepy, a sednu si naproti rozcuchané paní. Po chvíli zpozoruju, že brečí. Potom brečí čím dál tím víc, a slzy utírá do rukávů. Vyštrachám v tašce papírový kapesníky a se soucitnym úsměvem jí je podávám. Poděkuje, a začne mi vyprávět, že je strašně smutná, protože odjíždí daleko a na dlouho za synem, a svýho přítele tady nechává. Že jí je 42 let a jejímu příteli 61 a kvůli tomu věkovýmu rozdílu, (a taky asi i kvůli jinejm věcem), ho nemá její táta rád. Na Karláku pak vystupuje.

Parta alkoholiků ze zadní části tramvaje volá z okýnka na jinou partu alkoholiků (se psama), zda maj dneska v Tescu krabičáky v akci, nebo ne. Pak jedem tou objízdnou trasou, jako jezdí devítka. 

Dojedem na Národní třídu, a když zrovna stojíme v zastávce, někdo venku zařve: "K zemiiii!!!!" Skupinky lidí na zastávce okamžitě s jekotem zalehnou na chodník a krejou si hlavy. Pak se ten chlap, co to zakřičel začne strašně smát, a ty

ležící lidi taky. Cestující v tramvaji se vyděšeně či rozpačitě rozhlížej kolem sebe s pusama dokořán (včetně mě).

Pak jedem přes Národní divadlo, a po mostě, (kterej nevim, jak se jmenuje)

na kterym právě probíhá velkolepá svatba s loďkama ve tvaru labutí v pozadí.

Na Újezdě přistoupí romská rodina a v tramvaji je najednou protivnej hlahol.

Z jejich ajfounů hraje árembí, dohadujou se, pokřikujou na sebe přes celej vagón, jakoby k sobě nemohli jít blíž, a zlá cikánská babička nadává ukníkanýmu cikáněti, na kterýho nezbyla sedačka, aby už bylo zticha, jinak že mu zmele hubu.

Všimnu si provaznictví a napadnou mě takový věci, jakože když se budu chtít někdy náhodou voběsit, tak si sem za poslední peníze určitě zajdu koupit nějakej dobrej provaz ...

Na Andělu pak ty rušiči mýho rozjímání vystoupěj a je klid.

Kochám se novou kolekcí svatebních a večerních šatů ve výlohách na Plzeňský a přemejšlim, zda mám nebo nemám vystoupit na Bertramce, abych se koukla, jestli někdo z Bláznů neni náhodou na Paliárce. Ale pak to zavrhnu, protože mi neni moc dobře a neměla bych zase kalit.

Pivo si dám přece zejtra na Jungmaňáku, kde budou hrát Krausberry s Vasilovym Rubášem, což mě na tý Praze jako dost baví, že jsou pořád takovýdle možnosti, kam zajít na akce zadara a vidět se tam s kámošema.

Na Kavalírce už taky vystupuju. Zaplaťpámbů.

V Praze to žije, ale dneska si dám jeden klidnej večer doma.

 

uz prisly gumicky2.jpg



 

 

15.7.2014
Když Duše trucuje:

Sbalila si jen pár věcí, snad...
Veselou knížku, růže, tužku a sešit na poznámky.
Co si sebou vlastně může Duše sbalit?
Když je na vandru, nepotřebuje šaty ani otvírák na konzervy.
Ploužím se světem, bez výrazu, bez emocí.
Za to Ona si beze mě užívá, jako nikdy.
Pluje si jak ve snech a rozpíná se prostorem.
Třepetavě se směje, hladí listí v korunách stromů,
máčí si cancoury ve vodní hladině.
Neslyšně, však prozpěvuje si.
Dala jsem jí volnost, přestože se mě ani nezeptala.
Ani mě neupozornila, že teď pojedu na autopilota.
Jak dlouho bude trvat, než se vrátí?
Moc jsem jí ubližovala.
Bezstarostnou dívku jsem polévala lihem.
Předtím zas Cipralexem obalená v bublině,
choulila se bez projevu a duševní potravy.
Chtěla jsem z ní mít něco, co Ona není.
Přidávala jsem "volume" na velkou hlasitost.
Až jsem jí unavila a roztřásla hlasivky i prsty.
Nezbývá, než ji nalákat na odpočaté tělo.
takže spát a spát...
Nemá teď kam jinam jít. 
Vrátí se...
Pokud ji teda nechytnou lovci duší.
Začnu ji chránit.
A nebo zas naslibuju hory doly?

19.6.2014
Slátačky

Rojí se a rojí,

až v úlu mi hučí.

 

Tramvajaj, 

pivíno, slejíto,

medvěd letní,

Líheň na gekočky,

pixla vod tabáku,

jak napnout plátno nahá,

jak smontovat montováky,

jak škrtnout zapalovačky,

jak cinknout karty...

A v koruně hrušně

zahlídla jsem sršně.

Třešně, švestky, višně...!

 

"Tak hele Kalimeee,

řeknu ti to slušně.

Todleto zas zamíchej,

přestaň plácat

a napiš něco pořádně."

 

Tongue out


18.6.2014
(x+y) to celé na druhou

Za "x" dosadila jsem si Tebe.
Jsi nesmyslnou součástí lineární rovnice,
kterou nikdy nedořeším.
Neumím ji spočítat,
přestože vzorečky znám nazpaměť.
Za "y" dosadil jsi místo mě druhou.
Ale na druhou stranu,
rovnice má vždy jen jedno řešení.
Od začátku jsem byla jenom v závorce.
Asi se rovnám jinému číslu.
Aniž jsem s tím počítala,
udělala jsem chybu hned na začátku.
Protože jsem zbrklá.
Z matiky jsem nikdy neměla dobrou známku.
Ten papír zmuchlám.
Nechám si dát zase pětku,
a raději napíšu slohovku.

28.5.2014
Kakabus

Kakabus.jpg

25.5.2014
Koloběh vody

Kondenzace vodních par v mracích.
Uvnitř nás dvou vzrušení.
Pak průtrž a pršení.
A v mechovém patře potají,
kdesi v houbovém podloží,
klíčí spory myšlenek.
Vibrace po vláknech emocí
a zadržování vody v lesích.
Něco z toho se snad odpaří.
A my pak stoupáme nahoru,
kde všechno napětí zkapalní.
Tam vysoko v mracích zas vodní páry kondenzují...

18.5.2014
Vem si mě

Pavouk, co spřádá houpací sítě,
bude mě shora tiše pozorovat.
Nemůžu ho chytat, 
jsem jenom moucha.
Moucha, co se nechá
dobrovolně vysát.
Hlavně, že si pochutná...
Zasněně se zadívám
do jeho osmi očí.
Schválně sebou mrskám.
Roztáhnu svých šest nožiček.

Tak už si mě vem ty chlupatej sráči!

1.5.2014
Nešlapejte na šneky

snek.jpg

30.4.2014
Kočka

Bejt kočkou je myslim fajn,

za uchem tě podrbaj.

Na sluníčku po zídce,

tlapka tlapku mine.


Večer když se smráká,

toulavá mě láká.

Zamňoukám, Ty přiběhneš...

Kočičí noc, kdykoli si vzpomeneš!

 

30.4.2014
Robinsonka

Pod ztěžklými víčky,

pod šimravým sluncem,

kráčela bosá úzkou pěšinou.

 

Pod oranžovým nebem,

tráva měkká a zelená.

Okolo jen ticho a jaro.

 

V hlavě podivnej klid,

míjela lidi jak marťany.

Možná, že to ona byla jiná.

 

Šla si jen tak sama.

Sama jak Robinsonka.

V plném prázdném světě.

30.4.2014
Prší

Prší.

V odlesku malých zlatých moří,

třpyt pouličních lamp.

Po skle zastávky,

hravé a klikaté pramínky deště.

Přitisknu na ní dlaň.

Ty naproti tu svojí.

Vymyšlená pusa přes sklo.

Vzrušivý záblesk.

Zasněně stojím na dešti,

s lehkostí duše.

Do vlasů kapka za kapkou,

a mně to nevadí.

Plnou kabelku úsměvů,

jako když padají okvětní lístky.

Jsi rozpustilou jiskřičkou

mých myšlenek,

z ohýnku.

26.4.2014  (upr. 13.10.2014)
Zadostiučinění
Dneska jsem se vzbudila s kocovinou, mastnejma vlasama,podivným pocitem v břiše, 
bolavým tělem a pomalu si uvědomovala realitu.
Pár dní jsem přes Velikonoce dost chlastala. 
Se zbytečným očekáváním Tvojí přízně, jsem zklamána až zhrzena Tebou,
jako zpráskanej pes stáhla vocas a odtáhla zase tam, 
kde mě nic nebaví. Do šedě mejch stereotypních dní. Do demotivačního maratonu všednosti,
věčně vlhký kundy, nervozity z nutkavosti nicnedělání, ke stylu z ruky do huby,
a falešným nadějím, že příjde cosi velkolepého, uspokojivého a nadějeplného.
Protloukám se zdánlivou iluzí setkávání se s "náplastma na duši" v podroušeném stavu,
jenž částečně přebíjí neurózu z nich samých.
Však v hloubi duše stejně čekám, na to Tvý připitomělý "Čau holka". 
Což by pro mě mělo zase aspoň na pár bezvýznamnejch dní nějakej smysl.

Myslim na Tvoje vytlemený výrazy, když jsou vidět mezírky mezi Tvejma zubama.
Na ten Tvůj divnej hezkej xicht, co mě tak dostává.
Na to, jak chodíš polonahej, pihatej a chlupatej a bosej a voníš mi potem a házíš
hlavou na stranu, aby Ti číro nepadalo do očí.
Na to, jak roztomile pološišláš, když meleš ty Tvý uvědomělý moudra, kterejm vůbec nerozumim,
protože vlastně mluvim úplně jinym jazykem.
Myslim na to, jak mě sere ta Tvoje sobecká nadrženost. 
Že máš každou chvíli zájem o nějakou tuctovou pipinku, co je nemastná neslaná.
Věříš si, přestože seš takovej vopičák. A já vůbec nevim, co na Tobě vidim.
Prostě se Tě potřebuju nějak zbavit.

Ze všeho nejradši bych Tě zmlátila přes hlavu tímhletím deníkem s tvrdejma deskama.
Jenomže to by mi určitě nestačilo...

Přijela bych za Tebou v kradenym fáru, kovbojskym klobouku, koženejch kalhotách a v botách na podpatcích.
Prudce bych zabrzdila. Ty už by ses ohlížel, jako co se děje.
Jediným zátahem za provaz bych Tě sundala z tý lezecký stěny.
Svlíkla bych Tě do naha a přivázala k nejbližšímu stromu tak rychle, že by ses vůbec nestihl bránit.
Nařezala bych Ti na prdel smrkovou větvičkou a pak bych si to o Tebe udělala.
Vím, že by se Ti to líbilo...
Se zasvištěním kol bych zase odjela.
Šokovaně bys zíral a začal se bát, jak dlouho tam takhle budeš...
No ale proto, že jsem hodná holka, po půl hodině bych se tam vrátila.
Olízla bych Ti ušní lalůček, a beze slova si zapálila cigaretu. 

P
árkrát si potáhla, dala Ti jí do pusy, a s láskyplným výrazem zase odjela.

Měla bych takové malé zadostiučinění. Aspoň pro tentokrát...:-)
23.4.2014
Když padal list

Když padal list,

i ta lípa smutná byla,

že všechno jednou skončit má.


Když padal list,

ona hodiny přeřídila,

jen pro pocit,

že se čas vrátit dá.


Když padal list,

lampy svítily brzy již.

Studená noc tmu přivítá.


Když padá list,

půlnoční píseň slyš!

Tvůj milý na Tě vzpomíná.


Když padal list,

oči bys ve víně prokalila.

-

To proto, abys spláchla žal.


Když padal list,

jako bys číši upustila.

Rovno tomu,

když Tě objímal.

22.4.2014  (upr. 30.4.2014)
Zhroucená

zhroucena.jpg

 

Strachy zpocená,

v křeči zkroucená,

celá noc probdělá.


Zbytečně opilá,

smutkem zhrzená,

malá žena bezcenná.

16.4.2014
Hledá se pes:

Hledá se pes slyšící na jméno LÁSKA.

Kdyby vše vyšlo tak, jak mělo,

nemusel by se zaběhnout.

Kdyby mezi nás dva něco nevstoupilo,

mohl tu dneska v klidu ulehnout.


Hledá se pes slyšící na jméno RODINA.

-Kdybys tenkrát řekla NE,

když Ti tu lajnu sekala,

mohla jsi u krbu kakao pít.

Kdybys minulý noci tělo rumem neprolila,

mohla jsi dneska s mámou být.


Hledá se pes,

možná, že na sobě ještě bílej obojek má...

Možná je to malej jorkšír,

možná velká doga.

Hledá se pes,

kdo ho ještě vůbec zná?

- Sama ses odepsala,

spolkla Tě hnusná bílá droga.


Hledá se pes slyšící na jméno POMOC.

Ten, kdo má zájem, snad Ti zavolá.

Závislost je strašně blbá nemoc,

a vrací se pořád dokola.


Hledá se pes slyšící na jméno SEBEDESTRUKCE.

Možná Tě ušlape do země, hluboko.

Ten, kdo to ustojí dostane metál,

-Už nemůžeš vzhlížet vysoko.


Hledá se pes slyšící na jméno ABSTINENCE.

Asi si vytrpíš, než tohle dáš.

Ten, kdo to vydrží dostane Sebe zpět,

na rukou hubených mozoly máš.


Hledá se pes slyšící na jméno ZAPOMNĚNÍ.

Ten, kdo na něj nevzpomíná,

dobře dělá.

Byl hnusnej a špinavej,

každej po něm šel,

jestli už chcípnul,

tak se líp měl.


Hledá se pes slyšící na jméno JÁ.

Jestli jste ho viděli,

tak tady je číslo...


Hledá se pes,

každej ho dneska má,

snad už se mu podaří

najít hezčí místo.


20.3.2014  (upr. 23.4.2014)
Pohádka o mývalovi

 V jedné malé chaloupce v hlubokém lese žil malý mýval. 
 A protože byl výjimečný tím, že se nechtěl vůbec mýt, jako to všichni jeho diskofilní bráškové dělaj, říkali mu Fífa. (Ne, kecám) Říkali mu Špindíra. 
 Měl dlouhé dredy, roztrhané kecky a v batikované somračce nosil rezavé plechovky, které nějaké prase odhodilo v jejich lese, a Špindíra je chodil vyhazovat do košů do města. 
 Jednoho deštivého dne, když zrovna měl Špindíra nehoráznou mývalinu, šel s plechovkama k popelnicím. Když je vyhazoval, o jednu z nich se hrozně říznul do tlapičky. Nikomu ale nic neřekl, sepnul si to sichrhajznou a polil si to Alpou.
 Ale to neměl podceňovat. Na takové zranění punková první pomoc nestačila. 
 Packa se mu podebrala a musel do nemocnice na operaci. Jenže neplatil zdravotní pojištění. Musel vrátit všechny prázdný lahváče, co doma pod pelíškem měl. 
 Pan doktor byl na něj hodný a před zákrokem ho nechal chvíli foukat rajský plyn. A když se Špindíra ráno probudil, měl tlapičku mnohem lepší. Měl pořád trochu haldy, které ho bavily, a sestřičky, krásný veverky, mu nosily jídlo a hustý prášky. 
 Špindíra se tam měl dobře a nikdy se už do nemocnice nebál. 
 A to je konec.

11.3.2014  (upr. 23.4.2014)
Na břehu jezera

Heda-Lahev.jpg

18.2.2014  (upr. 23.4.2014)
Skořicoví motýli

Heda-Motýli.jpg



⇡nahoru⇡